Článek: Tati, buď normální!

25. 6. 2009 LOM v médiích, Muži a péče Lucie Nováková

Článek Martina Járy, který vyšel v Lidových novinách 13. června, je k dispozici na webových stránkách Lidovky.cz pod názvem Táta nemusí být dokonalý, ale musí se umět smát, tvrdí děti. Jeho původní, autorskou verzi nabízíme ke čtení.

Tati, buď normální!

Jaký jsem táta? To je otázka, kterou si muži v běhu rodinného života často nekladou. Spíš jim ji dává – ve formě výčitky – matka jejich dětí: „Můžeš být s dětmi víc aspoň o víkendu?“
Nebo ostřeji: „Jsem na ně pořád sama…“ Možná tu mateřskou konfrontaci potřebujeme. Ale co se na stav svého otcovství zeptat těch, o které tu jde v prvé řadě? Dětí. Dřív než dospějí a vmetou do otcovské tváře svoje výčitky. Jasně, hned a přímo to většinou nefunguje. Vlastní potomci asi uhnou pohledem a zaryjí oči do země. Tak nezbývá než se zeptat dětí odjinud.
Třeba z gymnázia. Vhodný sociální vzorek. Navíc budou bystří, motivovaní, verbálně zdatní…

Požádal jsem tedy o spolupráci profesorku češtiny, Blanku Pešoutovou, z Gymnázia Jana Keplera v Praze. Souhlasila (díky!) a zadala primánům písemnou práci na téma „Tatíkovství?!“ Výběr žánru, formy (mýtus, charakteristika, úvaha, návod) byl na nich. Psaní předcházelo přemýšlení: Koho/co mám svém srdci, jak velký prostor tam má? Každý si své srdce i namaloval a vepsal, co chtěl. Děti také nakreslily jednoduchý sociogram – tatínka tam měly všechny, někdo těsně u bubliny JÁ, někdo dál. Pak ještě rozdělily seznam tatínkových vlastností na správné a nesprávné. Vlastně vznikl takový malý projekt… A na závěr vznikly
texty. Chytré, vtipné, silné. Byl jsem zvědav na autory a autorky. A šel je navštívit.

„Kdyby byl můj táta zvíře, tak by byl žirafa – protože má vysokou inteligenci,“ říká vytáhlý kluk na úvod setkání v primě. Jaká jiná zvěř se objevila? Býk (mohutný, dokáže se naštvat, ale i rychle uklidnit), voříšek (hodný a veselý, ale taky kouše – když mám špatné známky), delfín (chytrý a oblíbený), bobr (pracuje a pak odpočívá)… Ptám se dále, co od svého táty
nejčastěji slyší. „Mohla bys za mne umýt nádobí?“ „Choď v bačkorách!“ „Já si vždycky myslel, že dívky jsou pořádné,“ „Jako bych to neříkal!“ To nezní moc lichotivě, ale děti, zdá se, otcovské hlášky zas tak tragicky neberou – společně se jim smějí.

Celkem vážně ale berou experiment, při němž mají pojmenovat vlastnosti ideálního táty a napsat je na siluetu nakreslenou na velkém papíře. Prohlédněme si toho super-otce odshora
dolů: vysoké IQ, paměť, tolerance, empatie a moudrost (vše v hlavě) , mírnost (krk), láska a cit (hruď), trpělivost a humor (břicho), šikovnost, píle, přísnost, vstřícnost a starostlivost (vše na rukou) a nakonec bystrost a obětavost (kupodivu v nohách, ale asi už nebylo kam psát). Co mu chybí? Módní atributy mužské krásy: „No, nemusí mít nagelovaný vlasy…“

Skládám „baličák“ – a na něm toho úžasného, ale také poněkud zakrslého tátu (na papír se v lidské velikosti nevešel). A dovoluji si otázku, co by rodič mužského pohlaví rozhodně neměl dělat. „Nemyslet si, že má vždycky pravdu.“ „Nevysmívat se“ a samozřejmě
„Nerozvádět se“. Je zde i varování: „Nebýt úplně dokonalý“. Po něm se mi ulevuje. Dobrý
konec návštěvy. O něco málo chytřejší večer vracím k samotným textům.

„Představu ideálního tatínka bych opustil a soustředil se na ty dobré tatínky,“ píše Kryštof.
A Lucie mu sekunduje: „Ideální tatínek není a jestli, tak ne na dlouho.“ Tatáž autorka vysvětluje: „Jistě, má i špatné vlastnosti, ale díky nim je s ním legrace.“ Vybavuje se mi anglický kreslený seriál pro malé děti „Peppa Pig“. Tatínek v něm znovu a znovu selhává, a přesto je milý a milovaný. Určitě i proto, že se své nedokonalosti sám dokáže zasmát (a pak
zachrochtat).

I větší, gymnazijní děti mají pro otcovské poklesky pochopení. Jsou shovívavé, možná jen 2 poučené. Tak jako Bára: „Když jsem byla menší, byl pro mne tatínek takový ´všemohoucí hrdina´. Divila jsem se, když mi máma řekla, že ani tatínek neumí vyletět na měsíc! To bylo
velké zklamání. A také to ukazuje na to, že tatínek je pro mne velmi důležitý.“

Táta opravdu nemusí být dokonalý. Může si dovolit zaostat za ideálem. Tím spíš ale může překvapit: „Tatínek všeobecně vaří hůř než maminka, ale některá jídla dělá opravdu suprově. Například lasáně, žemlovku nebo rezance.“ Samozřejmě, jeho popularita nezávisí na kuchařské dovednosti, spíš na tom, že s dětmi dělá „samé zábavné věci“. Pro Ráchel je to
„nejlepší tatínek na světě“.

Táta není jen nedokonalý, někdy je dokonce i směšný. Markéta popisuje: „Tatínek přišel.´Tak jak se máte?´ zeptá se. ´Nic a máme se dobře, odpoví všichni jako nacvičenou frázi.´ To já jsem měl…´ Jeho povídání někdy vystačí na hodně dlouho. Vyjmenuje pár neschopných lidí a pak co dělal či co má v plánu nebo co měl k obědu. Poté si odloží a otevře pivo a k tomu
dodá ´To mám ale žízeň!´. Poté buď zapne svůj notebook nebo počítač a zkontroluje, zda mu cestou domů nepřibyla práce. Většinou jo.“ Hrůza, co? Ale neukvapujme se… „Když je přes den hezky, zeptá se všech, zda nejdou na procházku a když odpoví, že ne, ptá se, jestli vážně.“ Táta má zájem. A také kouzlo: „Nejradši ho mám ale v knihkupectví, sáhne po jedné knize,
podá mi ji a mně se zdá, že je to nejlepší kniha na světě.“ Resumé? „Mám ho ráda, ale nějaké věci dělá s přesnou pravidelností.“

Ztráta iluzí o otci neznamená, že ho synové a dcery zatratí, přestanou mu věřit a už ho nemají rádi. Naopak. „Chovej se, jak si myslíš, že je to správné. Buď zlý i hodný. Děkuju.“ Píše Katka ve svém dopise. Hodně velkorysé. Nicméně děti jsou vůči svým otcům také náročné a
konfrontují je, například Adéla: „Myslím, že být tatínek je radost, ale i trochu zátěž. Muž by si měl už v mládí vybrat mezi kariérou a rodičovstvím… Rodičovství jsou závazky, které muže jistě omezují…, ale omezování mu může dělat radost.“ Docela dospělý pohled na
„otcovské dilema“ práce nebo rodina.

Spolužák Richard jde ještě o krok dál. „Tatíkovství je povolání“, tvrdí. A nekompromisně pokračuje: “Šéfem tatínka – zaměstnance – je dítě… A jeho kolegyní v zaměstnání je maminka.“ Ale to není všechno. „Jejich šéf je produktem jejich lásky.“ Šéf dále rozvíjí svoji úvahu v tom smyslu, že jeho zaměstnanci mají různé úkoly a role. „Při složitém rozhodování
rodinných problémů dává maminka spíš na city. To tatínek situaci analyzuje a propočítává.“ Odbornice na gender by asi vystartovaly, ale šéf potřebuje různorodý tým a chce „si vybrat ze dvou pólů života“. Jaký je – podle dětí – ten tátův?

Zběžná analýza textů více méně souhlasí s tím, co primáni přisoudili ideálnímu otci – a jeho siluetě – při našem osobním setkání. Například: „Nechť jsou muži velcí, aby budili u svých dětí úctu.“ Zní to starozákonně a stereotypně – jistě i proto, že Bety si vybrala žánr mýtu.
Jenže motiv přísného otce se objevuje i v jiných slohových pracích. Ano, děti vyžadují hranice a očekávají je od mužské části rodičovského páru. Zvlášť pokud jde o toulání po ulicích, vysedávání u počítače nebo televize.

Mezi tím, co děti řekly, a co napsaly, ale byl také jeden podstatný rozdíl. V přímém kontaktu byly s to vyjádřit přání, aby byl táta také citlivý, v textech se tento požadavek přímo nevyskytl. Možná je v dnešních rodinách – a nejen v nich – tabu. Výchova versus péče.
Přísný táta, to ano. Ale citlivý? Snad jen mezi řádky…

„Rodič, otec a tatínek jsou pro mě úplně rozdílné pojmy. Rodič je každý muž, který zplodil dítě. Otec je ten, který buď na dítě přispívá a občas ho vídá, nebo jenom platí alimenty a dítě ho nezajímá nebo ho jenom vychovává a nechová k němu žádné větší city. Ale tatínek, to je ten, který má dítě rád, ono má rádo jeho, učí ho, jezdí s ním na výlety a čte mu před spaním pohádky.“ Markéta nabízí jednu konkrétní emoční dovednost: „Můj tatínek chtěl být jako malý popelářem, a teď je akademický malíř. Sny se trochu liší od reality. V tom by měl tatínek své děti podpořit a dodat jim sílu se svému snu věnovat.“

Chcete, tátové, ještě další rady? Jiná Markéta z téže třídy vám je ochotně dá:
1) Jít příkladem, důsledně, „Nikdy neříkejte svému dítěti, že má příšerné známky, pokud jste na tom dříve byli stejně.“
2) Starat se o dítě „alespoň polovinu času, který mu jeho rodiče věnují, minimálně třetinu.“
3) Nerozmazlovat dítě a „nedávat mu všechno, co chce“, ale nebýt zase moc přísný.
4) Mít důvěru dítěte: „nelhat mu, neprozrazovat jeho tajemství a hlavně – plnit sliby.“
A ještě „dvě chytré rady“ navrch: „Alespoň jednou týdně potěšte svého potomka,“ a „Ochotně odpovídejte na všechno, na co se vás dítě zeptá.“

Jakub, zkušený syn, se zaměřil na nastávající i začínající tatínky. Zdůrazňuje, že je třeba být dítěti na očích, trávit s ním co nejvíce času, hrát si s ním a nechat ho zvítězit. „Malé děti jsou velmi závodivé. Proto je občas nechte vyhrát… Ale není dobré toto dělat pořád, aby se děti nenaučily jen vyhrávat a aby občas snášely i prohru.“ A zlaté pravidlo? „Chválit, chválit,
chválit. Chvalte dítě ve všem, co dělá, a jestli něco dělá špatně, pomozte mu a nakonec řekněte: ´Jé, tys to ale hezky postavil/a.´ Nebo větu podobného významu.“

Že jsou to známé věci? Jistě. A taky normální, nijak přehnané nebo nerealistické. Z táty nedělají žádného ideálního panáka, ale dobrého rodiče. Jsou to normy, které nastavují samy děti, a nikoli dospělí ve svých chytrých knížkách a řečech. V tom je jejich výjimečná hodnota i opodstatněnost.

Je to vlastně směšně jednoduché: pokud chceme, my, tátové, vědět víc o tom, co od nás děti potřebují, měli bych se jich na to víc ptát. A nevzdat se, když napoprvé uhnou pohledem. Třeba to v nich zraje. I kdyby jen pro školní sloh. Při návštěvě ve škole i četbě textů jsem si potvrdil, že děti zpětnou vazbu – jak se tomu dnes říká – dát umějí. A dost výživnou.

Tak jako Adam: „Když jsem byl ještě malý kluk, tak jsem se bavili o tom, co budeme, až budeme velcí. Můj bratr chtěl být malíř a já jsem řekl, že budu normální tatínek. Ale co to vlastně normální tatínek je? Někdo jako maminka na mateřské, akorát v mužské podobě. Podle mě by tatínek měl živit rodinu a někdy pozdě odpoledne přicházet domů a vykládat veselé historky a věnovat se rodině. Měl by mít občas čas na rodinu a příbuzné. Neměl by mít práci, která by ho unavovala, aby mohl sportovat a chodit na výlety se svými dětmi.“

P.S. Děkuji všem gymnazistkám a gymnazistům za jejich „tátovské texty“. Ne každý jsem citoval, ale všechny četl a v článku využil.

Autor vede Ligu otevřených mužů, www.ilom.cz

Den otců. A proč?
Den otců pochází z USA a vymyslela jej žena – Sonora Smart Dodd, jejíž otec se po smrti matky staral o pět dětí. Poprvé se tento svátek slavil v roce 1910. O čtrnáct let později byl ustanoven Národní den otců. Dnes se tento svátek slaví nejen v USA, ale i v Evropě. V mezinárodních i některých českých kalendářích jej najdete třetí neděli v červnu – letos 21.června. Podporu pomalu získává i u nás. Proč ho slavit? Protože otcové jsou často
neviditelní – a nezaslouženě. Jeden den v roce by si mohli užít trochu pozornosti a uznání…. Liga otevřených mužů Den otců dlouhodobě prosazuje a 21.června 2009 znovu pořádá už tradiční Tátafest na pražské Kampě.

Další články