Odkud se bere násilí a jak v klientovi vzbudit ochotu na sobě pracovat? Rozhovor s Davidem Čápem, lektorem kurzu Vztahy bez násilí, který pro magazín My89.cz vedla Lenka Tréglová.

Norské centrum Alternativ to Violence poskytuje služby násilným osobám už třicet let – jak dlouho je taková terapie přístupná u nás?

V České republice také již několik let existují terapeutické programy pro pachatele domácího násilí. Liga otevřených mužů od roku 2015 poskytuje skupinový terapeutický program, který vychází z metodiky a zkušeností dvou norských institucí, jednou je právě Alternative to Violence a druhou Reform.

Jak získáváte klienty – musejí si vás sami vyhledat, nebo jim kurzy třeba doporučuje policie při projednávání jejich činů?

V tuto chvíli se k nám dostávají klienti dvěma způsoby. Na jedné straně to jsou ti, kteří si nabídky všimli na webu či Facebooku a často znají Ligu otevřených mužů, která se k násilí pravidelně vyjadřuje. V této skupině jsou i muži, kteří na něj byli upozorněni svými partnerkami. Druhou skupinou klientů jsou ti, jimž program doporučil jejich psychoterapeut, psycholog, psychiatr nebo sociální pracovník. S policií v tuto chvíli nespolupracujeme.

Když k vám klient přijde, je hned schopný nahlédnout dosah svých činů a spolupracovat, nebo musíte překonávat apatii, sebeklam, případně sebeospravedlňování? (V AtV nám mimojiné řekli, že násilník často popisuje svoje skutky jako film, jako kdyby se ho to netýkalo…)

Všichni muži v našem programu jsou dobrovolně a uvědomují si, že něco dělají špatně. To ale neznamená, že u nich nedochází k sebeospravedlňování, že násilí neobhajují a nemají tendenci ho bagatelizovat. Zároveň ten jev, který popisujete jako film, můžeme nahlížet třeba jako rezignaci na vlastní řešení. Násilník může mít dojem, že se mu věci „dějí“, že s tím nejde nic dělat. S tím se také občas setkáváme, ale není to převažující. Většina mužů si opravdu uvědomuje, že něco není dobře. To je také důvod, proč si myslíme, že je důležité, aby muži přicházeli dobrovolně.

Jak dlouho terapie u vás trvá a jakými postupnými kroky klient prochází? Spolupracujete i s jeho blízkými?

V tuto chvíli je program nastaven na dvanáct tříhodinových setkání, která se konají pravidelně jednou týdně. V budoucnu budeme program rozšiřovat co do počtu setkání, tak prodloužíme interval mezi setkáními. S blízkými osobami klientů přímo nespolupracujeme. V dohodě s klientem ale máme obsaženu možnost kontaktovat např. partnerku, případně intervenční centrum, kam by partnerka docházela. Toto je ale složitější koncept, ve kterém se neděje nic za zády klienta, ale vše je nastaveno z důvodu bezpečí všech zúčastněných.

Jaký je váš základní přístup ke klientovi – jak získáte jeho ochotu pracovat na sobě, což jistě nejí jednoduché?

Jak z výše uvedeného vyplývá, náš program není dlouhodobou psychoterapií. Jedná se o program, který stojí na třech pilířích. Prvním je edukace, čili předání určitých informací, řekněme teorie, které mohou vést k nějakému uvědomění, porozumění či pochopení a následně cílíme na změnu postoje k násilnému chování. Druhým pilířem je nácvik konkrétních technik či postupů. Patří sem třeba pozorování míry prožívaného vzteku, nácvik sdělování své nespokojenosti, svých pocitů, svých přání a také technika time-out. Což je technika, která zamezí eskalaci vzteku či násilného chování, má svá jasná pravidla a předem o ní musí být informována i partnerka. Třetím pilířem je sdílení osobních zkušeností, prožitků či těžkostí. To je základní součást skupinové psychoterapie. Následně nabízíme pokračovací skupinu, která je více zaměřená na sdílení a vlastní příběhy.

Setkala jsem se v tomto oboru s výmluvným termínem „patriarchální teror“ – mohl byste vysvětlit, kde se vzal a proč stále přetrvává?

Troufám si tvrdit, že se od tohoto termínu odborníci už odklánějí. Původně popisoval násilný a mocenský vztah, kterého se dopouštěli muži vůči ženám. Vyvolává dojem, že pouze muži ubližují. To je již překonaný koncept. Je vhodné ho nahrazovat termínem domácí násilí. Násilné vztahy mají různou podobu, dopouštějí se jich muži i ženy, jsou namířeny vůči dětem, vůči seniorům atd. Situace je složitější také z toho důvodu, že ne každé násilí či násilné chování ve vztahu je dle definice i domácím násilím. Domácí násilí je totiž definováno tím, že se zde nemění role, vždy je ubližováno jen té jedné osobě a také dochází ke změně vnímání dané situace účastníky. Nechci zabíhat do detailů. V našem programu jsou muži, kteří se dopouštějí násilného chování, ale ne vždy bychom o nich mohli říci, že jsou pachateli domácího násilí.

Jak udržují terapeuti násilníků svoje vlastní duševní zdraví?

To je dobrá otázka. Já i můj kolega Evžen Nový, se kterým ním skupiny vedu, jsme si tuto práci vybrali dobrovolně. Já se zabývám agresivním chováním dospívajících, šikanou a násilným chováním dospělých od počátku své terapeutické a psychologické práce. Nesetkáváme se pouze s ošklivými věcmi. Klienti si problémy uvědomují, dokáží spoustu věcí pochopit a také zkoušejí situace řešit jinak. To je pak uspokojující. Navíc jsou to pořád lidé, mají svá trápení, strachy, zklamání, radosti a přání. V tomto se od ostatních neliší. Pak bych měl ještě dodat, že nás chrání uspokojující vztahy v osobním životě a vlastní koníčky. Já sbírám staré motorky, chodím po horách a kolega hraje s kapelou. Navíc si uvědomuji, že díky této práci si více vážím svého vztahu s manželkou. Po skupině mi vždy dojde, jak hezký vztah máme.

Zdroj rozhovoru: http://my89.cz/proc-je-dobre-pomahat-nasilnikum-domacim-i-jinym/ (autorka: Lenka Tréglová)

Pozvánka:

VZTAHY BEZ NÁSILÍ

Kurz pro muže, kteří se chtějí naučit zvládat svou agresivitu.

Od září do prosince 2018, dotovaná cena!

http://ilom.cz/vztahy-bez-nasili/