Recenze knihy Nebuď p*ča
Autory textu jsou Lukáš Talpa a Michal Vybíral.
Tomáš Morávek – Nebuď p*ča, aneb jak (ne)pracovat s dětmi – příběhy z ústavní péče
Autoři recenze: Lukáš Talpa a Michal Vybíral, členové vedení LOMu a programu Patron
Za dobu existence programu Patron jsme slyšeli mnoho příběhů kluků a holek, kteří vyrůstali v dětském domově či ve výchovném ústavu. S tím, jak ústavní výchova v ČR funguje máme samozřejmě i vlastní zkušenosti a známe tak její silné a slabé stránky. O to více nás zajímalo, co si o tomto systému myslí autor knihy Tomáš Morávek, který sám léta působil jako vychovatel v nejrůznějších výchovných zařízeních.
Provokativní název knihy Nebuď p*ča okamžitě upoutá čtenářovu pozornost. Jak autor uvádí, je inspirován způsobem, kterým mládež pojmenovává něčí nevhodné chování, slouží ale také jako kritika jednání některých vychovatelů či vychovatelek, které je zcela za hranou toho, jak by se o tyto zranitelné děti mělo pečovat.
Morávek vychází ze svých zkušeností ze zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP), dětských domovů (DD), dětských domovů se školou (DDŠ) a azylových domů. Na dětských příbězích popisuje chování vychovatelů/ek či rodičů a povětšinou vypichuje velmi negativní zkušenosti. Ačkoli sdílíme některé autorovy obavy i zkušenosti ze systému ústavní péče v České republice, převážně negativní tón knihy se zdá být nespravedlivý. Pozitivní příklady jednání s dětmi jsou vzácné, a pokud se objeví, často se zaměřují na jednání samotného autora. Když už výjimečně oceňuje i jednání jiných, chválí například vedení zařízení za ukončení pracovního poměru s vychovatelkou, která trpěla syndromem vyhoření, nebo svého kolegu za to, že se jej zastal, když udělal chybu.
I přes tyto výhrady vnímáme knihu jako velmi zajímavou sondu do zařízení pečujících o ohrožené dětí. Čtenáři snadno pochopí nesmírnou náročnost této práce, složitost života dětí a životně důležité potřeby bezpečí, důvěry a podpory, které (nejen) tyto děti často nemají naplněné. Morávek své vyprávění obohacuje citáty samotných dětí, které mohou zpočátku šokovat nebo vést k jejich odsouzení. Posléze však často pochopíme, že se v nich skrývá bolest, trauma či obrana před dalším zklamáním.
Kniha jasně ukazuje důležitost bezpečného, respektujícího a blízkého vztahu mezi dítětem a vychovatelem nebo vychovatelkou. Ukazuje, jak léčivou moc může vztah mít, když dítěti dáme důvěru, a naopak jak destruktivní může být, když důvěru opakovaně zrazujeme nebo když se často mění pečující osoba. Toto téma silně rezonuje s našimi zkušenostmi z programu Patron, kde dobrovolníky připravujeme na to, že navázáním vztahu s dospívajícím na sebe berou velkou odpovědnost. Upozorňujeme, že pokud na tuto odpovědnost nejsou připraveni, nemají se patronem či patronkou stát. Zdůrazňujeme také důležitost supervize a podpory, aby se vyhnuli vyhoření – z Morávkovy knihy je patrné, jak moc supervize chybí pracovníkům ve velké části pobytových zařízení. Potkávají se s dětmi zraněnými na duši, poslouchají jejich traumatické příběhy a bez podpory není snadné neotupět a být vždy ochotný/á dát příležitost citové vazby i dalším dětem.
Vzhledem k tomu, že kniha je určena spíše široké veřejnosti, tak je jejím jednoznačným přínosem vysvětlení, co to je ZDVOP a jak se děti do tohoto zařízení mohou dostat, co je to syndrom zanedbávaného, zneužívaného a týraného dítěte (CAN) a jaké jsou jeho znaky, či co je postoj PACE (Hravost, Přijetí, Zvědavost, Empatie), který definoval Daniel A. Hughes, významný představitel terapie založené na teorii attachmentu (citové vazby).
Rád bych se věnoval některým klíčovým tématům, která autor knihy zdůrazňuje. Za nejvýznamnější považuji téma vztahování se k druhému, téma (frustrovaných) potřeb v kontextu prožitých traumat, téma hranic ve vztazích, a to vše v kultuře organizací ústavní péče.
Rád bych nabídl několik otázek k přemýšlení:
1) Jaký přístup může být skutečně funkční u dětí, které jsou v situaci nenaplněného attachmentu (chybějící primární vztahová vazba od dospělé osoby, nejčastěji rodiče)? Může dětem prožívajícím trauma z opuštění nebo dalšího ubližování pomoci jen absolutní osobní nasazení? To by pro pečující osobu znamenalo dávat absolutní přijetí i za cenu velkého riskování nebo dokonce snášení osobní bolesti. Je to jediný způsob, jak začít budovat důvěru a dát dítěti najevo, že nám na něm záleží a neopustíme jej, ať už se chová jakkoli?
2) Kde jsou pak hranice takového osobního nasazení? Zejména když uvážíme, že vztah mezi profesionálem a dítětem v ústavní péči je ze své podstaty časově omezený. Lze takovou míru angažovanosti udržet bez supervize, podpory a jiných korektivních mechanismů? Z textu není jasné, zda autor využívá supervize jako prostoru pro sebereflexi, ale zdá se, že tak spíše nečiní, stejně jako mnozí další pracovníci zmíněných zařízení.
3) Uspokojování potřeb se uvádí pro správný vývoj jako klíčové, jak to popsali Pesso a Boyden, Maslow a další. Děti v ústavní péči mají často mnoho z těchto základních potřeb neuspokojených – z hlediska rozdělení potřeb dle Pesso-Boyden jsou to zcela jistě potřeby místa, péče, podpory, ale i limitů. Není zásadní, jak navrhuje přední norský psycholog L. Lyster, vytvářet vztahy a prostředí, kde mohou být tyto potřeby uspokojeny navzdory náročnému chování dětí? A pokud ano, jak to lze účinně realizovat?
To jsou hlavní otázky a témata, která mě při čtení knihy napadla. Kniha jistě vyvolává silné emoce – byly chvíle, kdy jsem autorovi fandil, a jindy mi jeho přístupy přišly „za hranou“ a vyvolávaly profesní a etické obavy (často v reakci i na jednání jiných sociálních pracovníků). Přes všechny možné výhrady a nejistoty, které kniha vzbuzuje, popisované zkušenosti a témata mohou přinášet hodně inspirace, a především zneklidňující otázky: Je možné pro tyto děti udělat víc, než se obvykle dělá? A dělám při své vlastní práci s lidmi „dost“? A které způsoby osobního vztahování se ke klientům jsou vývojově užitečné, zdravé a adekvátní?
Morávek, T.: Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi – příběhy z ústavní péče. Portál, Praha 2023
