Kniha Všímavost a soucit se sebou

9. 4. 2020 Mužská cesta, Recenze Lucie Nováková

Michal Vybíral, jeden ze zakladatelů LOMu a lektor kurzů Agrese je ok a Výchova bez násilí, recenzoval knihu Všímavost a soucit se sebou: proměna emocí v psychoterapii, která vyšla v nakladatelství Portál. Knihu napsal psycholog a psychoterapeut Jan Benda a jak již název napovídá zaměřuje se v ní na sebepoznání a seberozvoj v rámci mindfulness (všímavosti) a soucitu se sebou.

V této době, kdy již více než 20 dní trvá v ČR nouzový stav z důvodu šíření nemoci COVID-19, je Všímavost a soucit se sebou až nečekaně aktuální a užitečná kniha. Autor Jan Benda v ní shrnuje roky jak své osobní zkušenosti s tzv. meditací všímavosti (angl. mindfulness), tak především své profesní zkušenosti ze své psychoterapeutické praxe, při které všímavost zaměřenou na komplexní (somatické, emoční, myšlenkové, postojové) prožívání – jak klienta, tak své vlastní – s úspěchem používá. Pro mě jako člověka a psychoterapeuta je však ještě důležitější zaměření na soucit se sebou samým.  Tento koncept ohledně soucitu se sebou (a s druhými) považuji za nejzásadnější přínos knihy pro každého čtenáře se zájmem o život svůj a život druhých, ať už je psychoterapeutem, klientem psychoterapie, účastníkem rozvojových aj. kurzů (např. kurz Zvládání vzteku, www.zvladanivzteku.cz), manželem(kou), otcem, matkou, partnerem(kou), přítelem(kyní)… Proč to tak vidím? 

Soucit se sebou definuje Benda takto: „Je to emočně pozitivní postoj k vlastním nepříjemným pocitům, které v životě zažíváme vlivem nepříznivých okolností, ale i kvůli vlastním chybám, selháním, nedostatkům a nedokonalostem. Soucit se sebou zahrnuje porozumění našim potřebám i motivaci se o tyto potřeby starat.“ (s. 224). Co je na tom tak důležitého? Já tomu rozumím tak, že je to zaujetí bezpodmínečného soucitného postoje k sobě, a to i – nebo možná především! – v situacích, kdy se zlobíme, jsme naštvaní, rozčilení, zklamaní, smutní, cítíme neporozumění, něco (si) vyčítáme, cítíme se zrazení, osamocení, opuštění, není nám dobře, máme chuť udělat „cokoli“. A proč to všechno cítíme? Protože nejsme spokojení, tedy přesněji některé naše konkrétní, byť často neuvědomované potřeby nemáme uspokojené či nasycené (s. 105 – 115), a během této frustrace prožíváme nepříjemné pocity, jak tzv. základní či automatické emoce (strach, hněv, smutek, radost a hnus – více s. 46 – 58), tak tzv. reflexivní či sebevztažné emoce (vina, trapnost, pýcha, hrdost, stud – více s. 59 – 70), které jsou důsledkem našich vybudovaných postojů a mechanismů (mnohdy obranných). A v těchto chvílích, které se např. při depresi stávají převažujícím dlouhodobým prožitkem, může soucitný postoj k sobě být jakýmsi zachráncem, kotvou či bludičkou, která nás může vyvést z nepříjemného a frustrovaného prožívání k prožívání uvolněnějšímu a naplněnějšímu.

A jak to souvisí se všímavostí? Všímavost popisuje Benda jako pozorovací „schopnost uvědomovat si procesy probíhající v našem těle a v naší mysli v přítomném okamžiku s postojem smířlivého porozumění a přijetí.“ (s. 226, více pak 19 – 32). V tomto pojetí je tedy vědomá a nehodnotící všímavost způsobem, procesem, díky kterému jsme jako lidské bytosti schopni soucit se sebou oživit, vyvolat, prožívat, a tímto procesem jsme schopni dosáhnout prožitkové změny na mnoha úrovních: na rovině tělesné (např. uvolnění tlaků, napětí, bolestí, ale i psychosomatických onemocnění), emoční (především na úrovni intenzity automatických emocí a rovině korekce až vyhasnutí reflektivních emocí) a myšlenkové (sebepojetí, postojů, hodnot). Tak tento všímavý, soucitný postoj k vlastnímu prožívání zprostředkovává uvědomění si vlastních emocí a především neuspokojovaných potřeb, a tím umožňuje jejich sycení a naplňování. Jak na jiném místě trochu jinak říká sám autor: Soucit tedy nijak netlumí vnímání tzv. negativních emocí, ale zvyšuje odolnost vůči nim generováním vřelosti a odhodláním aktivně jednat (s. 177).

Aktivní všímavost spojenou se soucitem pak lze vidět jako dovednost, která nám velmi často chybí – i proto jsem zmiňoval účastníky kurzů zvládání vzteku, které navštěvují muži s násilným jednáním ve vztazích, a kde nám zkušenost ukazuje, že prakticky vždy mají velkou obtíž s všímavým a soucitným postojem k svému prožívání. Ale pokud tuto dovednost rozvíjíme, např. prostřednictvím tzv. emočně korektivní zkušenosti (s. 180 – 185), pak můžeme měnit jak své často zautomatizované prožívání, tak automatické vzorce jednání. Benda to vše dohromady nazývá maldaptivními emočními schématy (s. 116 – 131).

To jsou dle mého klíčové, ovšem značně zjednodušené a zhutnělé myšlenky knihy, která se tématu prohloubení soucitného vztahu k sobě věnuje samozřejmě mnohem komplexněji a více do hloubky. Autor to přesto dokáže podat velmi lidsky a srozumitelně i pro poučeného čtenáře, který není terapeutem ani psychologem. Za mě doporučuji knihu k velmi všímavému, vlídnému a opakovanému pročítání a především k integrování jejich myšlenek a nabízených přístupů do života!

Za LOM Michal Vybíral
6. 4. 2020

Více o knize: https://obchod.portal.cz/psychologie/vsimavost-a-soucit-se-sebou/

Všímavost a soucit se sebou: proměna emocí v psychoterapii. Benda, Jan, Portál, 2019.

Další články