„Za každým násilím je moc a kontrola.“
Nedávno jsme měli vzácnou návštěvu z WWPEN! Terapeuty Deana Ajdukoviće a Sandru Jovanovic Belotic, kteří oba mají bohaté zkušenosti s terapeutickou prací s původci násilí. Jejich návštěva nám nabídla vhled do praxe v jiných evropských zemích a jejich podněty nás přiblížily k tomu, abychom se stali prvním evropsky akreditovaným programem pro práci s původci násilí v ČR! Samozřejmě jsme si nenechali ujít příležitost a trochu je vyzpovídali.
Dean Ajduković: Rád se držím definice Pera Isdala: násilí je, když někoho nutíte dělat něco, co dělat nechce, nebo mu bráníte v tom, co by chtěl. Je to velmi široká definice, což je její výhoda – zahrnuje totiž všechny formy násilí, včetně digitálního. Klíčové je, že násilí vždy vychází z potřeby moci a kontroly, a nejde jen o fyzické nebo sexuální útoky.
Sandra Jovanovic Belotić: Pro mě je násilí vědomé ubližování druhým, ať už fyzické, psychické, sexuální, nebo formou manipulace a kontroly. Podstatné jsou zde dva aspekty – úmysl a dopad.
Dean Ajduković: Já v této oblasti pracuji už 21 let. Začínal jsem s uprchlíky po válkách v Jugoslávii, kde jsme se zaměřovali na traumata a ztráty. Postupně jsme si ale ve Společnosti pro psychologickou pomoc, což je neziskovka v Chorvatsku, všimli, že kromě těchto problémů je v uprchlických rodinách i spousta násilí. Rozšířili jsme proto naši práci i na tento problém. Během let jsme se naučili hodně o kořenech násilí a jeho mechanismech, což nám umožnilo přejít od pomoci jednotlivcům k širším komunitám.
Sandra Jovanovic Belotić: Já jsem se k tomu dostala spíš náhodou. V roce 2008 jsem pracovala v azylovém zařízení s dětmi bez rodičů. Mnoho z těch dětí skončilo v azylu právě kvůli násilí v rodinách, což mě přimělo k uvědomění, že o násilí vlastně skoro nic nevím, a chtěla jsem to změnit. Nakonec mě tohle rozhodnutí formovalo nejen profesně, ale i osobně.
Sandra Jovanovic Belotić: Ty rozdíly jsou obrovské. V Srbsku většina našich klientů přichází proto, že jim účast na programu nařídil soud, zatímco u vás často přicházejí dobrovolně. Práce s klienty, kteří nejsou motivovaní ke změně, je samozřejmě těžší. Navíc stát tuto službu zavedl bez dodatečného financování. Pouze vyškolili pracovníky státních institucí jako jsou u centra sociální práce nebo poradenská střediska, a práci s původci násilí jim přidali k již existujícím povinnostem. To samozřejmě nevyhnutelně snižuje kvalitu jejich práce. Tento přístup je pro západobalkánské státy bohužel dost typický.
Dean Ajduković: Chorvatsko je na tom o něco lépe. Od roku 2003 mohou soudy nařídit programy pro původce násilí jako součást trestu. To nám umožnilo vytvořit kvalitní programy, které financuje Ministerstvo spravedlnosti. Financování je ale často nedostatečné. Nedávné škrty nás téměř položily, což ukazuje, jak křehký tento systém může být.
Sandra Jovanovic Belotić: Když jsem pracovala v azylovém domě, bylo těžké sledovat, jak se týrané ženy po tak dlouhé době stejně znovu vrací do násilných vztahů. Začátky s původci násilí byly také náročné – musela jsem překonat svůj odpor. Po práci s oběťmi bylo těžké najít pro ně empatii, ale nakonec jsem se to naučila. Další výzvou jsou pomalé strukturální změny v Srbsku.
Dean Ajduković: Pro mě byl nejtěžší moment, když po letech budování systému přišla konzervativní vláda a financování drasticky omezila. Síť služeb, na které jsme tak tvrdě pracovali, se téměř zhroutila. Bylo to obrovské zklamání, ale postupně se nám daří systém obnovovat.
Dean Ajduković: Naše hodnocení ukazuje, že asi 68 % klientů přestane s fyzickým či sexuálním násilím a nevrátí se k němu ani šest měsíců po skončení terapie. Psychické násilí je těžší eliminovat – tam je úspěšnost kolem 25 %, ale často dochází ke zmírnění intenzity i četnosti.
Sandra Jovanovic Belotić: Máme podobné výsledky. Asi 70 % pachatelů přestane s fyzickým násilím, ale psychické násilí je složité měřit. Dobře se osvědčilo zapojit do procesu i oběti – výsledky se pak zlepšují.
Sandra Jovanovic Belotić: Neděláme přímo rodinnou terapii, kontakt s partnerkami nebo partnery původců násilí je ale klíčový. Často také spolupracujeme s různými organizacemi na podporu žen, které se staly obětí násilí. Tento přístup jim velmi pomáhá a zároveň zlepšuje výsledky terapeuticých programů.
Dean Ajduković: U nás partnery a partnerky vždy kontaktujeme a vyhodnocujeme, zda jsou v nebezpečí. V návaznosti na tom jim případně nabízíme doporučení na další služby. Děti ale potřebují ještě o něco větší podporu – výzkumy ukazují, že dopady násilí na ně často přetrvávají i po ukončení programů.
Sandra Jovanovic Belotić: Vždycky mi hodně pomohlo sdílení zážitků s kolegy, zvlášť když jsem pracovala přímo s původci násilí. Na skupinových setkáních jsme měli prostor si o všem popovídat, což mi pomohlo se s náročnými situacemi vyrovnat. Teď už mám trochu jiný typ práce – zaměřuji se více na koordinaci a strategii v rámci WWPEN. To je sice méně emočně vyčerpávající, ale stále náročné. Proto se snažím udržovat pravidelná setkání s týmem, sdílet zkušenosti a věnovat čas osobní reflexi. Myslím, že podpora od kolegů je v téhle práci nenahraditelná.
Dean Ajduković: Pro mě byly pravidelné supervize a skupinové konzultace taky vždy klíčové. Umožňují mi podívat se na problémy z jiného úhlu pohledu a najít v práci nové cesty. Pořádáme také každoroční setkání, na kterých se schází celý tým, sdílí zkušenosti a navzájem se podporuje. Je to takový prostor pro načerpání energie a upevnění spolupráce.
