Pro většinu z nás je dospívání postupný proces. S oporou rodiny se krok za krokem učíme fungovat samostatně. Pro lidi bez rodinného zázemí ale dospělost často přichází v jediném okamžiku – odchodem z ústavní péče. Dveře dětského domova se za nimi zavřou a oni zůstanou sami. Bez opory, bez jistoty, že to zvládnou. Přechod do dospělosti tak spíš než cestu připomíná skok do tmy.

Dnes vám přinášíme rozhovor s Marií, která tento skok zažila na vlastní kůži. Otevřeně mluví o životě v dětském domově, o ztrátách, které si nese dodnes, i o tom, jak snadné je ocitnout se na úplném dně, když na to člověk zůstane sám.

Jak dnes vzpomínáš na život v dětském domově?

Paradoxně mi tam bylo mnohem lépe než doma. Nebyla jsem týraná matkou a mohla jsem tam žít bez neustálého pocitu, že bojuju o přežití. Ideální to samozřejmě nebylo – to snad ani nejde, když je pohromadě tolik dětí. Vadilo mi, že skoro na všechno existovala pravidla, která se musela dodržovat. Dnes už ale chápu, proč to tak bylo. Někdo by asi předpokládal, že mi tam chyběla mateřská láska. Tu jsem ale nikdy nezažila ani doma.

Jsi v kontaktu se starými přáteli z děcáku?

V kontaktu jsem jen s jedním klukem, se kterým jsme si byli extrémně blízcí. O osudech dalších dětí jsem se dozvěděla nedávno a jsou naprosto děsivé. Asi šest lidí z naší desetičlenné skupiny je už po smrti. Předávkování, sebevraždy…

Co se dělo po odchodu z ústavní péče? Co pro tebe bylo nejtěžší?

Odešla jsem moc brzy a tvrdě jsem za to zaplatila. Dva a půl roku života na ulici a závislost na drogách. Neměla jsem nikoho, komu by na mně záleželo, a žila jsem mezi lidmi, kterým nezáleží ani na sobě samých, natož na jiných. Život na ulici je nekončící boj o přežití – je to mnohem horší, než ukazují třeba ve filmech. Upřímně jsem vděčná, že jsem to období vůbec přežila.

Kdybys měla patronku, probíhalo by to podle tebe jinak?

Nemám ve zvyku takhle uvažovat. Život na „kdyby“ nehraje. Když jsem si uvědomila, že návrat k mámě byl špatný krok, neměla jsem tehdy jinou možnost, než ulici. S patronkou bych tak asi neskončila. Pomohla by mi najít bydlení a práci — ale hlavně by při mně stála a věřila ve mě. Kdybych někoho takového měla, asi bych se necítila tak bezradná a ztracená. Tehdy jsem to vzdala a smířila se s tím, že mě nic dobrého nečeká. Bylo by fajn tehdy mít někoho, kdo by mi dodal sílu a odvahu bojovat o normální život.

Patroni a patronky nejsou zázračným řešením všech potíží ani zárukou šťastného konce. Často jsou ale pevným bodem, který je ve světě nejistoty nejvíce potřeba. Blízkým člověkem, který tam vždycky je. Nesoudí, věří ve vás a nabídne pomocnou ruku.

Dejte dětem z dětských domovů šanci na normální život. Přidejte se k našim patronům a patronkám nebo nás podpořte darem. I malá částka každý měsíc může změnit život mladého člověka, který se na prahu dospělosti ocitl úplně sám.