V Učitelských novinách vyšel rozhovor s Michalem Vybíralem o LOMu, potřebě mužských vzorů ve vzdělávání nebo řešení konfliktů mezi učiteli a rodiči. Zveme ke čtení!
Michal Vybíral je psychoterapeut, supervizor a lektor vzdělávání dospělých. Vystudoval učitelství prvního stupně a prošel například i kurzy dramatické výchovy. Pracoval v mateřské škole, v základní škole, v ZUŠ, v diagnostickém ústavu… Zakládal Ligu otevřených mužů. K jeho tématům patří i komunikace učitelů a rodičů.
V LOMu je Michal lektorem kurzů Mužská cesta pro otce a synya Agrese je OK
Liga otevřených mužů je organizace, která vznikla v roce 2006. Jde o sdružení, které se zaměřuje na zlepšení života mužů ve společnosti – mužů bez ohledu na věk. V rámci Ligy otevřených mužů nabízíme program Muži do škol a mimo jiné i projekty zaměřené na pochopení agrese u dětí a jejího významu v chování chlapců.
Tak, jak je gender formulovaný, nás staví občas do nechtěné opozice. Ale nejsme sociologové a nechceme se stát jednou stranou půtek, které na tomto poli probíhají. Jsme Ligou otevřených mužů, nikoliv Ligou ohrožených mužů, i když jsme tak někdy označováni. Jde nám jen o to, aby měli muži prostor svobodně se vyjadřovat, aby mohli formulovat svoje názory, aby byl jejich hlas slyšet.
Podle nás to skutečně určité nebezpečí představuje. Není prostě zdravé, když je v mateřských školách necelé jedno procento mužů, na prvním stupni základní školy jen o trochu víc a na druhém stupni je to sice lepší, ale ne o mnoho. Jde o to, že dětem scházejí mužské vzory – mnoho otců absentuje kvůli svému vysokému pracovnímu vytížení a jiní třeba kvůli řešení porozvodového kontaktu s dítětem. Chybějí při jejich výchově, nejsou při ní aktivně přítomni. Není dobré, když devadesát procent dospělých, se kterými se dítě potkává, jsou ženy. Ve výchově jsou potřebné oba vzory. Není to sice absolutně nezbytné, ale je to zdravé.
Studoval jsem v devadesátých letech a v té době se naše pedagogická fakulta přes svoji otevřenost novým tématům i těmto otázkám věnovala poměrně málo. Vliv na formování pedagogického vzdělávání měli disidenti vracející se na vysoké školy, pronikaly k nám zahraniční teorie, byli jsme ovlivněni francouzským a italským pedagogickým konstruktivismem a především humanistickou pedagogikou. Zprostředkovaně se tak budoucí učitelé učili využívat nikoliv mocenské principy komunikace, ale principy partnerské. Samotná komunikace s rodiči ale skutečně explicitním tématem nebyla.
Zkusím zobecnit zkušenosti ze seminářů zaměřených na zvládání agrese, jichž se často účastní i učitelé. Organizujeme je někdy i pro školy. Téma komunikace s rodiči skutečně patří k nejčastěji otevíraným. Odhadoval bych, že konflikty s rodiči jsou zhruba na stejné kvantitativní úrovni jako konflikty s žáky. Vzhledem k tomu, že s dětmi je učitel pět dní v týdnu a s rodiči se setkává jen občas, podtrhuje se význam schopností učitele konflikty s rodiči řešit. Rodiče často přesně nevědí, co chtějí, když vstupují do jednání se školou. Učitelé se cítí ohroženi nejen ze strany rodičů, ale i ze strany nejrůznějších sdružení, která tvrdí, že rodiče mají mluvit do chodu školy a do průběhu vzdělávacího procesu. Rodiče skutečně se školou komunikují častěji než dříve, vznášejí své požadavky, které mohou souviset s jejich vlastními negativními zážitky ze školy… A tak nastává situace, kdy se učitel cítí ohrožen a vnímá příchod rodičů jako narušení „vlastní půdy“. Rodiče zase vnímají aktivity školy jako ohrožení svých dětí a promítají si do jednání ještě svoje citlivé zkušenosti z vlastního školního dětství. Tak se v těchto setkáních střetává několik rovin, kvůli kterým je obtížné udržet věcnou, dospělou úroveň komunikace, která není útočná či obranná. Nalezení takového dospělého jednání je ovšem pro vyřešení možných problémů nezbytné.
Vznik konfliktů, agrese v jednání má často kořeny v tom, že lidé reagují na reálné nebo domnělé ohrožení, na pocit
strachu či nejistoty. To je podhoubí, které dokáže velmi akcelerovat vznik konfliktu. V jednání rodičů „vybublají“
na povrch emoce, a jestliže na to není učitel odborně připraven, stává se, že reaguje obdobným způsobem, což
vznikající konflikt jen posiluje. Důležitá je i osobnostní výbava pedagoga, nakolik je schopen svoje emoce zvládnout
a směrovat komunikaci na věcnou rovinu, ve které je pravděpodobnější, že se dojde k nějaké dohodě.
To je sice pravda, na druhé straně i rodiče by měli umět vychovávat své děti a zvládat manželské konflikty a nerozvádět se. Umět bychom toho měli spoustu, ale v tomto případě by na takové případy měli být učitelé hlavně připravováni, trénováni. Profesionalita se projeví hlavně tím, že si učitel připustí, že má nějakou potíž, a pokusí se ji řešit. Vyhledá semináře, na kterých se naučí konfliktní situace zvládat. Požádá o supervizi, při které si zpracuje svoje staré modely jednání nebo způsoby práce. Obrátí se na zkušenějšího kolegu, který mu může poradit, který by mohl být jeho konzultantem nebo mentorem. Škola může ve svých dokumentech nastavit pravidla, jak se v takových situacích zachovat, co udělat, když se za pět minut osm objeví ve škole agresivní rodič a začne na chodbě řvát… Učitel často reaguje neefektivně, ale je to mimo jiné i tím, že je v daném okamžiku sám, že nemá nebo necítí dostatečnou podporu, chybějí mu nastavená pravidla, neví, co je ve škole na jeho práci oceňováno a tak dále.
Objevuje se u nich reaktivní pozice. Více než na obsah sdělení reagují na formu, na emoce. Dostávají se tak buď do útoku, nebo do obrany. Vysvětlují, že za problém může dítě, nebo se začnou hájit. Efektivní v takovém případě je často odložení dalšího rozhovoru. Učitel může v klidu rodiči říci, jak si cení skutečnosti, že přišel do školy a že má zájem o to, jak se dítě vzdělává a chová, že je velmi dobře, že chce problém řešit. A nabídnout několik konkrétních termínů, kdy by bylo možné se o věci pobavit a hledat další možnosti, třeba v jednu hodinu odpoledne nebo v průběhu dalšího dne. Systém odkladu často skutečně pomáhá.
To se stát může. Pak nezbývá, než se mu věnovat hned: zajistit si suplování, odvést rodiče do klidného prostředí, nabídnout mu křesílko, pozvat na čaj a návštěvu vyslechnout. To je další krok, který pomáhá. Když totiž rodič svoji stížnost může ventilovat a dostane se mu aktivního naslouchání, leckdy mu už to přináší zklidnění. Na druhé straně existují rodiče, které neuspokojí nic. S tím se prostě musí počítat. I v takovém případě je zbytečné konflikt hrotit. Problém je, že si učitelé někdy berou ataky rodičů osobně. Upozorňuji při supervizích na to, že by takový atak nastal, ať už by byl na místě učitele kdokoliv. Proto je nutné se vyhnout osobním záležitostem a hledat pouze věcný problém.
To by bylo obtížné a asi i nepřesné, ale pravda je, že třeba jižanské národy jsou temperamentnější. Tam bych se vyšší emotivnosti nedivil. Někteří cizinci mají sice o své děti zájem, nám se to ale tak nejeví, protože narážíme na rozdíly v kulturních zvyklostech. Mohou se ocitat v obtížných situacích, nemají kde bydlet, jsou v napětí. Takže emotivní jednání se dá očekávat a učitel by na to měl být připraven reagovat například některým ze způsobů, které jsem popsal. Vedle toho jsou prostě rodiny, které každá škola zná, o kterých se ví, že vytvářejí potíže, že mají s každým učitelem konflikty. Tak to prostě je. Učitel nemůže čekat, že se vše vyřeší, ale je výhodné nastavit systém na minimalizaci škod.
Ředitel dostává informace ze dvou stran a musí někdy rozhodovat. Podstatné je, aby nejdřív všem naslouchal a na základě toho zvolil další postup. Může uspořádat setkání všech stran, přizvat třeba nějakého externího pracovníka – psychologa, speciálního pedagoga… Nebo naopak rozhodne, že je efektivnější, aby se to řešilo na úrovni rodič-učitel. I on může zvolit metodu odkladu. Neměl by jít primárně proti učiteli, musí vědět, kdy ho hájit. Úloha ředitele by měla být spíše neutrální, vyhodnocující, k tomu musí mít dostatečný nadhled. Na řadě škol působí školní psycholog, který může taková setkání mediovat. To bývá velmi efektivní postup. Obvykle má důvěru učitelů, ale i dětí a jejich prostřednictvím také rodičů. Nemyslím si ale, že do každého konfliktu by musel nutně vstupovat ředitel nebo psycholog. Ideální je skutečně dosáhnout odkladu, zklidnit emoce a pokusit se dojednat nějaký výstup v rovině učitel-rodič, eventuelně k tomuto jednání přizvat i žáka. Většinou jde o problém s žákem a na jeho vyřešení se samotný žák pochopitelně musí podílet. Měl by tedy být i součástí systému, ve kterém se zúčastnění snaží hledat východiska.
Během své patnáctileté praxe si vybavuji tak dva tři případy, kdy se učitelé svěřovali s takovým zážitkem. Výhružek fyzickým násilím bylo víc. Tam se ale dostáváme na trestněprávní rovinu. Pak se musí učitel rozhodnout, zda konflikt zvládne sám, nebo zda se obrátí na orgány činné v trestním řízení. V případě napadení je ale podle mého jednoznačně nutné policii zavolat.
Na to nemám jednoznačný názor. Připadá mi to jako přehnané. Nevím, jestli je toto řešení adekvátní podstatě samotné věci. Efektivnější by podle mého bylo, kdyby se učitelé naučili takové situace, do kterých se většina z nich někdy v průběhu své praxe dostane, klidně, věcně a účelně zvládat.
Počet takových dětí bezpochyby poroste. Máme u nás sice s etnicky odlišnými rodinami už určité zkušenosti, přesto
bych doporučovat sledovat, jak tyto situace řešili a řeší v zahraničí, kde je tento problém vyhrocenější. Zažil jsem
holandskou školu, kde půlka dětí neuměla slovo holandsky, a přesto s nimi učitelé uměli pracovat, nebyli z toho vyděšení. To ale znamená, že je to někdo musel naučit. A to by mělo proběhnout i u nás. Stát by měl vyškolit odborníky, kteří by uměli učitelům zprostředkovat efektivní způsoby práce s dětmi cizinců. Druhá varianta je řídit se strachem a tyto děti do běžných tříd nepouštět. To ale cesta dlouhodobého řešení není. Je však třeba, aby učitelé nacházeli zázemí pro svoji práci, aby jim pomáhali psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci a další odborníci. Je to podobné jako zavádění společného vzdělávání. Myšlenka je to bezpochyby dobrá, zavádí se ale do naprosto nepřipraveného prostředí. Děti azylantů tento problém mohou ještě vyhrotit.
Snížit počty dětí ve třídě, přidat peníze a zajistit odborníky, kteří vědí, jak s těmito skupinami pracovat, kteří jim rozumějí. A poskytnout podporu a odborné zázemí učitelům.
Zdroj: Učitelské noviny č. 38
Liga otevřených mužů realizuje v roce 2015 projekt Mužská perspektiva v oblasti rovných příležitostí žen a mužů, za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.