Když mluvíme o násilí v blízkých vztazích, představivost často sklouzne ke stereotypu muže, který se dopouští⁠ násilí na své partnerce. Násilí se ale objevuje ve všech druzích vztahů a nevyhýbá se ani těm “duhovým.” 

V čem tkví jeho specifika? Proč se o něm nemluví a jak můžeme pomoci těm, kteří jsou jím zasaženi? Psychologa, dramatika a LGBTQ+ aktivistu Andreje Kuruce na toto téma vyzpovídal terapeut Jiří Ammer, který se v brněnské organizaci Spondea specializuje na práci s původci násilí.

Dochází k partnerskému násilí i ve vztazích LGBTQ+ osob? Ano, samozřejmě, že dochází. Dokládají to celosvětové výzkumy. Nejčastěji násilí ve vztazích zažívají LGBTQ+ ženy, bisexuálové, lesby a trans osoby a projevuje se také v různých formách. Problém je, že si tito lidé často neuvědomují, že se jedná o násilí.

Výzkumy ukazují, že se partnerské násilí v LGBTQ+ vztazích vyskytuje dokonce častěji, než v heterosexuálních vztazích, přitom se o něm ale příliš nemluví. Proč tomu tak je?
Myslím, že problematika LGBTQ+ komunity bývá obecně považována za tabu. I proto se jí věnuje mnohem méně pozornosti i ze strany médií a vzdělávacích institucí. Na vztahy a případné násilí v nich se často nahlíží z heteronormativního rámce, který se drží stereotypu muže jako agresora a ženy jako oběti. Mylně se také předpokládá, že dynamika v rámci LGBTQ+ vztahů je ze své podstaty naprosto rovnocenná a k násilí docházet nemůže nebo nemůže být tak závažné.

Liší se nějak násilí probíhající v heterosexuálních a LGBTQ+ vztazích? A v čem je naopak podobné?
Jeho dynamika a formy jsou si velmi podobné. Podobně jako v heterosexuálních vztazích se i v těch “duhových” nejčastěji vyskytuje násilí psychické, fyzické, sociální a ekonomické. Jeho původci rovněž používají obdobné strategie: manipulaci, kontrolu, zesměšňování. Zlehčují své násilné činy nebo přesvědčují partnera, že jeho výpovědi nikdo neuvěří a je pro něj tedy lepší v násilném vztahu setrvat.

Naopak, mezi určitá specifika LGBTQ+ bych zařadil třeba nedobrovolné vystavení partnera coming-outu, například před rodiči nebo zaměstnavatelem. Problémy ve vztahu se pak mohou prohlubovat za přítomnosti dětí, na které má obvykle práva jen jeden z partnerů. Pro něj je pak snadné zamezit druhému partnerovi v kontaktu s nimi. Ten, na němž je násilí pácháno, se také může bát následné ostrakizace. Pocit izolace může kvůli tomu být v LGBTQ+ vztahu ještě hlubší, než ve vztahu heterosexuálním.

Hovoříte především o rozdílech v násilí psychickém, ale liší se v něčem i to fyzické?
Jednoduše řečeno, fyzické násilí zde může být úplně stejně brutální jako v heterosexuálních vztazích. Ze své praxe vím, že dochází ke všem jeho klasickým formám, jako jsou facky, bití, dokonce i znásilnění.

Často se předpokládá, že je fyzické násilí v LGBTQ+ vztazích jaksi méně vážné, někdy dokonce, že je ve své podstatě normální. Někteří lidé například předpokládají, že partneři běžně řeší spory ve vztahu tím, že se poperou. To je samozřejmě absolutní nesmysl.

Mohou být genderové stereotypy překážkou pro vyhledání pomoci pro LGBTQ+ osoby zasažené násilím?
Ano, stereotypy mohou vést k tomu, že policie násilí v párech stejného pohlaví bagatelizuje. U lesbických párů se předpokládá, že ženy jsou přece slabé a nejsou schopné násilí páchat U gay párů se násilí zase často vnímá tak, že si “chlapi mezi sebou něco vyříkávají.” Násilí zde mnohdy není vnímáno jako partnerské násilí, přestože jím jednoznačně je. Velkou roli také hraje vzhled partnera – policie například nevěří, že se násilí ve vztahu dopouští muž, který působí na první pohled feminně.

Samozřejmě, těch problémů je ale celá řada. Faktem je, že jen velmi malé procento LGBTQ+ lidí v násilném vztahu pomoc opravdu vyhledá. Programy pro původce násilí jsou často zaměřené na heterosexuání vztahy a LGBTQ+ lidé se v nich nemusí cítit vítáni.

Další významnou překážkou je, že neheterosexuální vztahy jsou jako takové společností silně stigmatizovány. Komunita se je v rámci boje za rovná práva snaží zobrazovat v co nejlepším světle a to paradoxně může vést k tomu, že problematika násilí zde bývá ještě větší tabu. Oběti pak mohou být odříznuty od podpory dokonce v rámci samotné komunity a původci násilí, kteří se snaží vyhledat pomoc, se zase dočkají ostrakizace a je na ně pohlíženo jako na ty, kteří poškozují dobré jméno LGBTQ+ komunity.

Znamená to, že se komunita při zajišťování ochrany před vnějšími hrozbami nechtěně vystavuje nebezpečí zevnitř?
Odráží to skutečné obavy z toho, jak bude komunita vnímána lidmi zvenčí. LGBTQ+ komunita, která bojuje za svá práva, bohužel často postrádá další kapacitu na to, aby otázky vztahového násilí řešila komplexně. Citelně chybí například otevřené diskuze a preventivní iniciativy.

Téma násilí a partnerských problémů je podceňováno i v rámci poradenských center pro LGBTQ+. Prioritou je pro ně řešení obav z coming outu, reakce rodiny, přátel, případně problémy na pracovišti. A nedostatek prostoru vyhrazeného pro řešení partnerských potíží má pak vážné důsledky na duševní zdraví, vede k četné traumatizaci. Lidé mají často pocit, že problémy ve svém vztahu si musí vyřešit sami, aby na něj nevrhali špatné světlo.

A co samotné sociální služby, které jste zmínil? Mohou svým fungováním nějak negativně přispívat k tomu, že se na ně lidé z LGBTQ+ komunity nespoléhají?
Mnoho organizací LGBTQ+ osoby neúmyslně vylučuje už jen tím, že o násilí ve vztazích mluví výhradně v kontextu heterosexuálních vztahů. Jejich materiály, kampaně, ani stránky nejsou inkluzivní a LGBTQ+ lidé si nejsou jistí, jestli je služba určena i pro ně. Samozřejmě se mohou také obávat, že se zde setkají s homofobií nebo transfobií. Je pravda, že poskytovatelé služeb mohou v tomto směru postrádat jistou citlivost, používat nevhodnou terminologii nebo nerespektovat preferovaná jména a zájmena.

Co tedy mohou organizace udělat pro to, aby byly inkluzivnější a otevřenější všem?
Zaprvé by měly aktualizovat své webové stránky a materiály tak, aby výslovně uváděly svou inkluzivitu. Také by měly hovořit o různých druzích vztahů a partnerských soužití, ve formulářích se neptat jen na biologické pohlaví, ale také i na gender a identitu, aby lidé mohli uvést svou sexuální orientaci. Pracovníkům by samozřejmě měly poskytnout školení, jak s LGBTQ+ klienty pracovat, jak s nimi jednat s respektem a citlivě.

V současnosti se v ČR řeší manželství pro všechny a s tím související možností osvojit si partnerovo dítě nebo ho adoptovat. Je možné, že svým odmítáním uzákonění manželství pro všechny stát násilí v LGBTQ+ vztazích nevědomky podporuje?
Je to přesně tak, jak říkáte. Když stát neuznává právo na osvojení dítěte, je situace v násilných LGBTQ+ vztazích mnohem horší. Heterosexuálním párům u nás právo pomáhá, na ty ostatní už ale nemyslí. Týká se to také manželství jako takového. Vždyť ten, na kterém je pácháno násilí, nemá nárok na žádné odškodnění nebo alimenty a často je naprosto závislý na partnerovi. Také u trans osob stát komplikuje situaci tím, že mají v dokladech původní biologické údaje. Tím se jen zvyšuje pravděpodobnost, že se setkají s diskriminací.

Je třeba si uvědomit, že když stát neuznává práva LGBTQ+ osob, současně s tím brání účinné pomoci pro ně. Může přispívat formou institucionalizovaného násilí, které lidi dále odrazuje od vyhledání právní či sociálně-psychologické pomoci.

Co může stát udělat pro to, aby bylo možné partnerskému násilí v LGBTQ+ vztazích předcházet a řešit jej včas?
Určitě může zlepšit ona lidská práva a právní podmínky, které se týkají fungování partnerských vztahů. Může ale také přispět tím, že podpoří jednotlivé státní sociální služby v tom, aby oslovovaly i tuto klientelu, zavést školení, změnit své metodické postupy tak, aby zahrnovaly i queer páry.

Poslední otázka. Kdyby náš rozhovor četl někdo, kdo žije v LGBTQ+ vztahu a dopouštěl se násilí na svém partnerovi či partnerce, co byste mu doporučil?
Doporučil bych zkusit i v současné situaci vyhledat LGBTQ+ friendly psychologa či psychoterapeuta.

Především pro původce a původkyně násilí je individuální psychoterapie zvláště vhodná. Využívají se při ní podobné techniky jako u lidí v heterosexuálních vztazích. Učí se zde zvládat vztek, kontrolovat emoce, porozumět tomu, jak situaci negativně přispívá např. menšinový stres. V každém případě ale doporučuji, aby to byl LGBTQ+ friendly psychoterapeut nebo psycholog.

Jistě, bylo by skvělé, kdyby u nás existovala odborná pomoc pro původce násilí navržená specificky pro lidi z této komunity, skupina složená z lidí, kteří mají podobné zkušenosti, co se sexuální orientace týče. Ale i přesto, že taková pomoc prozatím není dostupná, nedoporučuji nechat věci jen tak plynout. Je potřeba si uvědomit, že i kdyby došlo k rozchodu, tak se násilí může přenášet, ničit další vztahy, rodiny. Násilí je potřeba řešit a důležité je nezůstat na to sám!

Seznam organizací nabízejících programy a terapie pro původce násilí najdete na naší mapě podpory.