Násilí není “výsada“ mužů. Projevy ženské agrese však mohou být rozdílné

18. 1. 2024 Síla a násilí Klára Pivovarová

Dopouštějí se muži násilí častěji než ženy? Je pro ně agrese zkrátka přirozenější, nebo je to mýtus? A existují druhy násilí, které jsou typičtější pro to či ono pohlaví? I na tyto otázky nám odpověděl Václav Chytrý, psycholog a psychoterapeut působící v programu Stop násilí.

Ve vašem programu pracujete jak s muži, tak se ženami. U koho z nich je agresivní chování častější?
Ačkoli většina našich klientů jsou skutečně muži, neznamená to nutně, že jsou obecně více agresivní. Jejich násilí je jen více vidět. Na rozdíl od žen se často uchylují ke snadno rozpoznatelným typům agrese, které mnohdy zahrnují fyzické násilí. To je pro ženy obecně méně typické. I to se ale v poslední době mění…

S jakými typy agrese se ve své praxi nejčastěji setkáváte?
Je zřejmé, že násilí není jen o fackách a bití. Často se projevuje verbálními útoky – nadávkami, urážkami, křikem. Setkáváme se s různými formami vyhrožování, ponižování, zesměšňování či devalvace druhého. V násilném vztahu je často budována závislost na agresorovi, objevují se pocity méněcennosti, neschopnosti a nesamostatnosti. Někdy také hovoříme o takzvaném sociálním násilí, které se vyznačuje nadměrnou kontrolou partnera nebo dětí. K tomu dochází například jejich izolací od ostatních nebo sledováním jejich komunikace, kontrolou telefonu, e-mailů či sociálních sítí. Takové formy násilí často zůstávají skryté: odehrávají se za zavřenými dveřmi a jeho původci své jednání ospravedlňují dobrým úmyslem („Je to pro tvé vlastní dobro!“). Často své chování také bagatelizují: „…ty s tím naděláš, vždyť jsem si z tebe jenom dělal/a srandu.“ Další běžnou formou je také pasivní agrese.

Spojení „pasivní agrese“ se používá poměrně často, ale je obtížné se shodnout, co obnáší. O co tedy přesně jde?
Ta může mít mnoho podob. Pasivní agresor obvykle prožívá emoce jako hněv nebo smutek, ale potlačuje je. Chová se, jako by se nic nedělo, přitom kolem něj ale houstne atmosféra a jeho chování v ostatních vyvolává pocity viny, frustrace a bezmoci. Své blízké například ignoruje, uráží se, vyhýbá se jim a podobně. Proti tomu se dá jen velmi těžko bránit. Jedna má klientka vzpomínala, jak se k ní její matka chovala v dětství. Běžně s ní za trest několik dní až týdnů nemluvila a zcela ji ignorovala. Bylo to pro ni tehdy tak nesnesitelné, že si přála, aby ji matka raději zbila, než aby další dny musela snášet bezmoc a pocit, že je pro svou matku méně než vzduch.

Dá se tedy říci, že muži jsou agresivnější fyzicky a ženy zase častěji sahají po jiných formách násilí, například po zmíněné pasivní agresi?
To by bylo příliš zjednodušující. I ženy se samozřejmě mohou dopouštět fyzického násilí, a stejně tak muži mohou manipulovat, zesměšňovat či své blízké dlouhodobě ignorovat. Obojí se také děje. Řekl bych ale, že ženy jsou ve svých způsobech agrese často o něco sofistikovanější a vytrvalejší. Vlivem určité skrytosti a nepřímosti jejich jednání bývá méně zřejmé, že se o násilí skutečně jedná. Když vás partner nebo partnerka ignoruje a mlčí, jistě vás nenapadne vyhledat pomoc kvůli násilí ve vztahu. Prožívané pocity bezmoci a frustrace jsou ale z dlouhodobého hlediska často ještě bolestivější a více devastační než viditelný fyzický čin.

Čím si tyto rozdíly mezi muži a ženami vysvětlujete?
Jeden z možných pohledů je ten fyziologický. Týká se predispozic k impulzivnímu či agresivnímu jednání. Roli zde hraje především testosteron, jehož množství v těle mají muži a ženy rozdílné. Druhý pohled je psychologicko-sociální. Od dětství si vytváříme představu o tom, jakým způsobem mají muži a ženy jednat, přičemž tím nejdůležitějším zdrojem takových představ jsou rodiče a nejbližší okolí. Pokud má dítě agresivního otce a matku, která jeho chování tiše snáší, vytvoří si v sobě model světa, ve kterém mají muži nad ženami moc a je v pořádku, když svou převahu dávají najevo jak fyzicky, tak i slovně. Dalším důležitým zdrojem dětského poznávání je pak společnost a to, jak chování žen a mužů prezentuje. Když se podíváme například na výskyt agrese v pohádkách, vidíme ji nejčastěji u mužů – princové, rytíři a bojovníci jsou oceněni za to, že usekli hlavu drakovi nebo že pozabíjeli loupežníky, zatímco bezbranné princezny ve věžích jen pasivně čekají na záchranu. A podobnou představu si pak s sebou děti nesou do života.

Příklady najdeme třeba na prvním stupni základní školy. Když se kluci perou a hrají si na vojáky, je to společností většinou tolerováno. Pokud by se ale o přestávce rvaly sedmileté holčičky, měla by většina lidí tendenci jejich chování nějak umírnit. Také z toho důvodu kluci často řeší konflikty fyzicky, zatímco dívky musejí najít jiné způsoby a tak se častěji uchylují k násilí psychickému. Nechtěného člena mohou například vyřadit z party, posmívat se mu, ignorovat ho, napadat ho v online prostoru a tak dále. Jedním z dalších faktorů je také rozdíl v tělesné konstituci. Kvůli fyzické převaze mužů ženy častěji sahají po jiných způsobech, jak by mohly mít navrch. Když už se k fyzickému násilí uchýlí, často jej místo na partnera nasměrují na nějaký neživý předmět – hází s věcmi, rozbíjejí je, poškozují.

Na začátku rozhovoru jste zmínil, že druhy násilí, které se vyskytují u žen se v poslední době mění. Znamená to, že se množství fyzicky agresivních žen zvyšuje?
Dříve se hojně vyskytoval názor, že se ženy dopouštějí násilí pouze v sebeobraně nebo v reakci na násilí druhé strany. S tímto pohledem se ale dnes už nesetkáváme. Ve společnosti se mezi ženami a muži dlouhodobě rozostřují rozdíly, a to se projevuje i v této oblasti. Všechny možné druhy agrese se začínají objevovat nezávisle na pohlaví. V poslední době se dozvídáme o případech, kdy se fyzického násilí dopouští například i dívky na základní škole. Jde o případy šikany nebo vyřizování si účtů tím, že několik dívek napadne svou oběť, přičemž si celý incident nahrávají na mobil.

Říkal jste, že riziko některých druhů agrese je v jejich nenápadnosti. Jak takové formy násilí můžeme omezit?
Jednou z možností jak je poodhalit je více o nich mluvit, naučit se je rozpoznávat a vymezovat se proti nim. U svých klientů se setkávám s tím, že jim partner či partnerka nadává, ponižuje je nebo je pasivně agresivní a oni si často ani neuvědomí, že jsou napadáni. Mnohdy se o tom také bojí hovořit. Vzpomínám si na klienta, který se na náš program obrátil poté, co byl vůči své manželce agresivní – dal jí facku a policie jej následně vykázala z bytu. Klient žádal o pomoc, chtěl se ujistit, že se incident nebude opakovat. Když jsem se ptal, co mu předcházelo, svěřil se, že ho manželka dva týdny v kuse noc co noc budila, křičela na něj a nadávala mu. Dosáhl bodu zlomu a udeřil ji. Je ovšem třeba zdůraznit, že chování jeho ženy jej neopravňovalo k použití fyzického násilí a nabízí se otázka, co bylo důvodem manželčiných útoků. Je to případ vytržený z kontextu, ale chci na něm demonstroval, že ti, na kterých je pácháno násilí jiného typu, než je to fyzické, si ani nemusí uvědomit, že tomu tak je. Navíc se mohou stydět a nevyhledají tak odbornou pomoc.

Může být stud příčinou toho, proč muži méně vyhledávají pomoc a agresi ve vztahu tají?
Je to jedna z možných příčin. Muži také mají tendenci násilí na nich páchané bagatelizovat. A to zkrátka z obavy, že ztratí tvář před sebou, nebo svým okolím. Příčinou může být také obava z rozpadu rodiny nebo odebrání dětí. Někteří muži k tomu mohou být na svých partnerech nebo partnerkách citově, finančně či jinak závislí. Nedokážou si představit život bez nich, a tak raději vše tají a zlehčují. Existuje také obava, že by se situace mohla obrátit proti nim, zejména pokud mají manipulativní protějšek který jim vyhrožuje obviněním z násilí nebo z obtěžování dětí. Tito muži jsou navíc často na násilí od žen zvyklí ze svého dětství, kde figurovala silně dominantní násilná matka. Ve své vlastní rodině tak žijí ten samý vzorec, na kterém jim vlastně nepřijde nic špatného.

Dal by se popsat typický profil žen, které se dopouštějí násilí?
Typický profil násilné ženy asi neexistuje, ale můžeme nacházet některé společné rysy, ať již v psychických vlastnostech nebo v anamnéze. Myslím si ale, že v tom pohlaví nehraje velkou roli. Jinak řečeno: u násilných mužů i žen nacházíme společné rysy, rozdíl je pak spíše v tom, jaké násilí používají. Typická je pro násilníky snížená schopnost sebekontroly, emoční nestabilita a impulzivita. V rodinné anamnéze často nacházíme zkušenost s násilím z dětství a obecně nefunkční rodinné prostředí, kdy například jeden z rodičů není v rodině přítomen. Samozřejmě to neznamená, že rozpad rodiny vede u dětí k násilí, zvyšuje se ale pravděpodobnost, že se v dospělosti budou dostávat do nefungujících vztahů, a to včetně vztahů, které budou násilné. Dále je ještě důležité zmínit alkohol a jiné návykové látky, které při násilném chování také hrají podstatnou roli. Samostatnou složkou jsou pak agresoři, u kterých je násilí součástí psychiatrické diagnózy. Patří sem psychopatické osobnosti, které násilí páchají bez emocí a pocitů viny. Dělá jim dobře, že druhého přemůžou a mají nad ním absolutní moc. Násilí je u nich pouze prostředkem k dosažení cíle.

PhDr. Václav Chytrý
Psycholog a psychoterapeut Pracuje jako terapeut v programu Stop násilí Diakonie Praha s klienty, kteří se potýkají s agresí. Dále působí v Centru psychologicko-sociálního poradenství, kde vede individuální a párové terapie.

Stop násilí
Program pro ty, kteří hledají zodpovědný a nenásilný přístup k řešení konfliktů a emocionálně náročných situací. Odborníci nabízejí individuální, párovou i skupinovou terapii a dále také probační program pro klienty, kteří mají terapii nařízenou soudem.

Další články