Je dobré ve škole nechat kluky, aby projevovali svoji agresi? A jak se s tím má učitel vyrovnat? Odpovědi přináší článek z Učitelských novin od Michala Vybírala, lektora zážitkového kurzu Agrese je OK.

„Agresivita je postojem k životu, který burcuje, aktivizuje a motivuje. (…) Správná míra agresivity za příhodných okolností znamená polovinu úkolu.“ (Moore, Gillette, Král, válečník, kouzelník a milovník)

Pohled z odstupu

Když někdo z nás, učitelů, uslyší slovo agrese, pravděpodobně se v něm rozezní strach, nejistota, nervozita, vztek, nesouhlas, odpor atp. Agresi můžeme spojovat se slovními útoky, rvačkami, rozbíjením, šikanou a jinými typy chování, které hodnotíme jako negativní. Cílem je pak takové chování nepřipustit nebo mu zamezit, a to z různých důvodů – ze strachu ze zranění, z obavy z ublížení, případně kvůli morálnímu nesouhlasu.

Je také možné, že se u někoho objeví i jiné  pocity: vzrušení, radost, pocit proudící energie, bojovnost až bojechtivost, touha po vítězství. Agresi můžeme spojovat také se sportovním zápolením, hrami s vítězi a poraženými, s obranou sebe či druhých, obranou svobody či vlasti, s dosahováním různých cílů nebo výsledků atp. Je vidět, že jak projevy agrese, tak její prožívání mohou být velmi různorodé. Proto se domnívám, že je potřeba se na téma agrese podívat z odstupu, bez „odsuzujícího filtru“.

Následek, nikoli příčina

„Agrese je útočné či výbojné jednání…, úmyslný útok na překážku, osobu, předmět stojící v cestě k uspokojení potřeby (reakce na frustraci)…“ (Hartl, Hartlová, Psychologický slovník) Agresivita pak znamená útočnost.

Podle prvního dojmu z definice můžeme vidět agresi jako negativní jev. Vždyť jde o jednání útočné, výbojné, mířící na jiné osoby či objekty. Ale podívejme se na druhou část definice týkající se skutečnosti, že jde o snahu si zajistit uspokojení potřeby. Je tedy důležitou otázkou, jakou potřebu se člověk svým agresivním jednáním pokouší zajistit.
Z tohoto úhlu pohledu je agresivita vždy následkem, nikoli příčinou jednání!

Druhou definici, poněkud širší, nabízejí již zmínění Moore a Gillete a další autoři. Definují agresi jako energii či sílu, kterou každý člověk potřebuje, aby dokázal realizovat svá rozhodnutí, cíle, naplňovat své potřeby, celkově tedy realizovat svou sebeaktualizaci. A pokud se podíváme na agresi jako na sílu, kterou se má člověk naučit používat, aby byl v životě aktivní a úspěšný, pak už je to jen krok k úvaze, že je k tomu nutné, aby měly děti ve škole prostor pro experimentování se svou – nejen fyzickou, ale také psychickou! – silou. Aby se z nich nestali slabí lidé, ale lidé znající svou fyzickou i psychickou sílu a znali také případné důsledky jejího nepřiměřeného užití.

Kluci mají častěji potřebu zkoumat svět

Domnívám se, že uvedené důvody jsou dostatečným argumentem pro to, aby děti a především kluci mohli ve škole  zkoumat svou agresi a s ní spojené potřeby a dovednosti, tedy aby se agresivita stala předmětem učení. Cílem učení pak je, aby žáci svou sílu znali, uměli s ní vědomě zacházet a poznali také, jak mohou jejím nepřiměřeným užitím zranit či ničit. A proč především kluci? Výzkumy ukázaly, že kluci mají častěji potřebu zkoumat svět a sami sebe i sebe navzájem spíše prostřednictvím fyzického, kinestetického než verbálního jazyka. Tento jazyk je jim vývojově adekvátnější, potřebují se více hýbat, celkově se světem více tělesně komunikovat.

Verbální jazyk, především v oblasti vyjadřování emocí, je pro ně obtížnější a až v pozdějším vývoji lépe uchopitelný. To se ukazuje i na chování chlapců: Často je vidíme se prát, pošťuchovat, bojovat, běhat, do něčeho kopat (v lepším případě do míče), lehat si (tzv. „se válet“), něco rozebírat, něčeho se dotýkat, s něčím si hrát. A zároveň často citlivě až přecitlivěle reagovat, když se někdo bez jejich souhlasu dotýká jejich těla či osobních věcí.

Sebepoznání je základ

Základem je, aby učitel prozkoumal svou sílu a agresi, znal ji, uměl s ní zacházet a mít ji pod kontrolou, věděl, jaké neuspokojené (frustrované) potřeby (např. neuspokojená potřeba kontroly či bezpečnosti) ho k vlastní agresivitě vedou, a znal své silné a rizikové stránky v této oblasti (např. věděl, co ho rozčiluje).

Toto sebepoznání je předpokladem pro to, aby učitel „neztrácel nervy“, nebál se agrese žáků, ani své, aby dokázal k agresivním projevům přistoupit bez předsudků, z nadhledu, uměl užívat popisný a nikoli hodnoticí jazyk, díky kterému mohou žáci lépe pochopit, co se děje. A v neposlední řadě aby dokázal žákům nabízet jak prostor pro pohyb, uvolnění o přestávkách či po vyučování, tak vytvářet učící aktivity, ve kterých je agrese součástí či předmětem učení.

Jak může učitel agresi zkoumat ve výuce?

Jako ideální pro zkoumání a zvládání agrese se jeví tzv. fikční světy. Fikční svět je takový svět, kde se člověk stává „někým jiným“. Obecně vzato je to svět her (sportovních, stolních, karetních, počítačových), kde se člověk po dobu hry stává hráčem. V užším významu vstupuje účastník do různých specifi ckých rolí a situací „jako někdo jiný“ – například v dramatické výchově, artefiletice, při imaginacích atd.

Fikční, herní světy se jeví jako vhodný způsob osobnostního a sociálního učení, protože umožňují vstup a výstup „do a ze světa agrese“ a umožňují pomocí pravidel jednání korigovat a usměrňovat. Zároveň fikční svět vytváří bezpečný ohraničený prostor, ve kterém je možná tvůrčí svoboda, kde každý může pracovat se svou agresí, napětím, zažívat svou sílu a tělesný pohyb, učit se soustředění. Prostřednictvím reflexe se pak mohou účastníci dostat z případného stadia fascinace a prožívání k uvědomování (a tím učení!) toho, jak prožívají, jednají a jak mohou případně jednat jinak.

Tedy na závěr: Nebojme se agrese, jděme jí naproti, prozkoumejme ji a učme kluky zacházet se svou silou!

Michal Vybíral, psychoterapeut, učitel a supervizor, lektor Ligy otevřených mužů LOM, dlouhodobě se věnuje tématu práce s agresí a násilím.

Článek vyšel v Učitelských novinách č. 1/2016 na str. 13