Přinášíme vám článek, který vyšel v posledním čísle časopisu Betynka. Lektor LOMu a odborník na práci s agresí, Michal Vybíral v něm odpovídá na otázky týkající se problematiky výchovy kluků.
Převzato z časopisu Betynka č. 7/2013, text: Alena Bartošová
Vloni paní učitelka ve školce naší skoro komplet klučičí třídě zakazovala se prát. „Hodní kluci se neperou,“ hudrovala. „Neubližujte si, je to ošklivé.“ „Zahoď ten klacek, sedni si na pískoviště a hezky si hraj.“ Tohle čtyřletí a pětiletí kluci poslouchali den co den, a zlobili o to víc. Letos to bylo jinak. Nová paní učitelka k jejich testosteronu přistupovala zdravě. Když viděla, že to kluky baví a že se do sebe pouštějí dobrovolně, nechala je lehce se porvat. Vyválet se v trávě, mírně se zmasakrovat při fotbale. Jasně, občas někdo zabrečel, občas někdo přišel žalovat, občas si někdo odřel koleno. Ale kluci měli možnost vyzkoušet si svoji sílu, vybít se. Pokud tyhle aktivity neberete jako zlobení, ale jako hru a přirozený způsob zábavy klukům vlastní, jsou z nich vlastně spokojení miliusové. Co ke klučičímu dětství neodmyslitelně patří? Meče, praky, luky a pistolky. Taky rvačky a souboje. Když jim je budete zakazovat, nenaučí se pracovat se svou agresivitou, a pak z nich třeba vážně vyrostou grázlíci.
Povídala jsem si o tom s psychoterapeutem Michalem Vybíralem z organizace Liga otevřených mužů, která se tímto tématem zabývá na svých workshopech a přednáškách (www.ilom.cz). Je stejného názoru. „Jsme teď možná zbytečně vystrašení násilím a agresivitou, kterou vnímáme všude kolem sebe. Jenže ztrácíme soudnost,“ myslí si Michal Vybíral. „Házíme všechno násilné, co vidíme ve filmech a zprávách, do jednoho pytle, a nevnímáme hranice. Matky si pak myslí, že svým synům zajistí zdravý vývoj, když z jejich životů všechnu agresivitu vymýtí.“ Tvrdit synkovi „správný kluk se nepere“ je jako poučovat dceru „správná holka se neparádí“. Sebrat klukům pistolky, praky, meče a okřikovat je, když se pošťuchují, je absurdní. To už byste pak museli přepsat i pohádky. Přitom usekávání dračích hlav a zašívání kamení do vlčích břich nikoho opravdu nemusí znervózňovat. Vůbec všechny mytologie (i takový Pán prstenů nebo Letopisy Narnie, ve kterých se bojuje opravdu hodně) mají podle Vybírala výborný efekt. Zobrazují boj mezi dobrem a zlem a chlapci mají možnost identifikovat se s kladným hrdinou.
Takže i když vy jste mírumilovná bytost a neholdujete bojům, nepanikařte, když váš syn dostane od dědečka k narozeninám dřevěný meč. „Dětské zbraně nechávají klukům symbolicky zažít pocit hrdiny, bojovníka, ochránce, vojáka,“ vysvětluje Vybíral. „Ženy po mužích v principu chtějí, aby byli jejich hrdiny, ale nenechají to své syny trénovat. Přitom děti to potřebují zažít.“ Zbytečně nevyšilujte, když vidíte synka mířit plastovou pistolí někomu na hlavu. Ke hře na střílení to prostě patří, do terče to není ono. Pokud to případné ‚oběti‘ vadí, může se samozřejmě ozvat. Dospělý může vymezit hranice, v jakých pokojích se může střílet, v jakých ne, a podobně.
S praním se a bojováním je to stejné. Michal Vybíral to vysvětluje velmi srozumitelně. K agresi podle něj můžeme přistupovat dvojím způsobem. Buď nás může děsit a budeme ji v dětech potlačovat a tlumit veškeré její projevy, nebo se na ni můžeme dívat jako na zdroj vzrušení, radosti, proudící energii, bojovnost, bojechtivost, touhu po vítězství. „Každý kluk by měl mít možnost svoji agresivitu zažít, prozkoumat ji, experimentovat s ní. Třeba při praní.“ Tam podle Michala Vybírala platí dvě pravidla: 1. nerespektují se podpásovky a za 2. kluk se má prát s někým, kdo o to stojí (útok na miminko už je za hranicí). A úloha dospělého? Neměl by zasahovat, pokud to není nutné, a hlavně – neměl by moralizovat. Přijměte dobrovolné rvačky jako součást hry a nerozčilujte se. Když kluci uvidí, že vás vytáčejí, budou vás chtít dráždit ještě víc. A možná nejdůležitější rada Michala Vybírala, která platí hlavně pro matky: oceňte svého syna, jaký je skvělý bojovník. Potřebuje cítit, že je ‚vážně dobrej‘.