Existuje jen máloco, co by pandemie a na ní navázaný lockdown nezměnili. Jaká byla situace v terapeutických službách pro původce násilí? Došlo k nárůstu poptávky po těchto službách? Změnilo se jejich fungování? A co násilí samotné? Prošlo také nějakou proměnou? Kdo se jej během karantény více dopouštěl? Na naše otázky odpovídal Ondřej Čech, terapeut programu Tvá volba.

Tvá volba
Tvá volba se specializuje na pomoc osobám, které se potýkají s agresivitou ve vztazích, v blízké rodině a okolí. Nabízí také resocializační a preventivní programy pro osoby po výkonu trestu, programy primární prevence na školách, či školení pro sociální pracovníky zabývající se problematikou násilí.

Jaká byla vaše situace v době pandemie? Jak se dotkla fungování programu?

Na základě našich zkušeností bych pandemii rozdělil na dvě zásadně odlišné části: Při první vlně se objevilo heslo „Spolu to zvládneme“. Podle toho se lidé také chovali. Nechtěli být na obtíž a tak nám nikdo nevolal a klientů celkově ubylo. Zpětně se ukázalo, že někteří si začátky pandemie dokonce užívali. Lidé ji brali jako svého způsobu dovolenou, protože na sebe s partnerem po letech zase měli čas. To ale neznamená, že k násilí nedocházelo. Docházelo, ale mnozí předpokládali, že jde o krátkodobou záležitost, která po pandemii zase vyšumí.

Po rozvolnění ale přišla druhá vlna a s ní doslova náraz do zdi. Noví klienti se začali ozývat ve velkém.

K jakým násilným činům docházelo nejčastěji? Byly oproti době před pandemií nečím specifické?

Odvždy převládalo psychické násilí, teď se ale začalo projevovat mnohem výrazněji. Byla to velmi specifická situace. Partneři spolu najednou začali trávit 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. A na to nebyli připraveni. Někteří přišli o práci, ti další do ní nemohli. Navíc nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat a kdy zase bude lépe. Pokud partneři měli děti, bylo to ještě náročnější. To vše přispělo ke vzniku napětí, které eskalovalo.

Pandemie byla pro všechny velká zkouška a mnoho párů nebylo schopno komunikovat na takové úrovni, aby v ní obstáli. Když spolu totiž trávíte každou minutu, začnou vám najednou vadit i věci, které jste dřív tolerovali a tlak tím ještě narůstá. Tohle neustálé napětí zvýšilo množství případů psychického násilí, kdy si na sobě partneři vybíjeli strach a frustraci.

Častěji ale docházelo i k násilí fyzickému, protože některým párům už hádka zkrátka nestačila.Také se objevovalo více fyzických trestů směrem k dětem, a narostlo množství případů, kdy byly původcem násilí ženy.

Dalo by se tedy říct, že bylo násilí vzájemnější? Že se ho častěji dopouštěli oba partneři?

Zcela určitě. Často v tom právě figurovaly jejich děti, které byly nevybouřené a neustále doma. Školy byly zavřené a v onlinu to nefungovalo tak, jak si rodiče představovali. Sám jsem to se svou dcerou zažil – ráno rozlepila oči, otevřela notebook, ale pak už se nic moc nedělo. A vy máte najednou povinnost být kromě rodiče a zaměstnance také učitelem. Podobně se to dělo v mnoha rodinách.

U obou rodičů se tak mnohdy napětí projevovalo třeba tím, že na děti křičeli nebo je intenzivněji trestali. A naopak, pokud měl jeden z rodičů pocit, že to ten druhý přehání, začaly se problémy prohlubovat i mezi nimi.

Kdo se vám s prosbou o pomoc během pandemie nejčastěji ozýval?

Přicházeli lidé ze sociologicko ekonomicky vyšších vrstev. Objevovali se klienti například z řad podnikatelů a výrazně také přibylo lidí pracujících v pohostinství. Na ně totiž první vlna dopadla zvlášť tvrdě. Mimořádně obtížné to bylo tam, kde oba partneři pracovali v pohostinství. Celá domácnost byla najednou kompletně bez příjmu a oni seděli doma.

Nejhorší bylo, že lidé s násilným partnerem za covidu přišli o svou poslední možnost – nemohli odejít. Nefungovaly úřady a nenašel se nikdo, kdo by jim pomohl.

Zmizelo po rozvolnění násilí u párů, u kterých se objevilo až v průběhu lockdownu nebo se stalo trvalou součástí jejich vztahu?

Násilí v lidech zůstává. Časem se to částečně zahojí a partneři se vrátí do “normálu,“ řeknou si, že o už tom nebudou mluvit, ale to neznamená, že si to nepamatují. Příště, když k nim partner natáhne ruku, aby je pohladil po vlasech, zareagují jinak. Ucuknou, leknou se, že dostanou další ránu.

Tohle nevyřčené napětí mnohé páry zlomí. Dřív nebo později se totiž násilí vrátí, dojde znova na vztek a beznaděj a pokud se nevyřeší, může mít v následujících letech dohru. Pokud máte ze svého partnera strach, automaticky měníte své chování a omezujete se, aby vám neublížil. Podrobujete se mu, a to už je zkrátka násilí.

Jak pandemie ovlivnila situaci klientů, kteří k vám na terapii docházeli již před jejím vypuknutím?

Klienti, které Covid přepadl v průběhu terapie, to ve skutečnosti zvládali skvěle. Ještě než jsme začali fungovat online, udržovali jsme s nimi kontakt alespoň telefonicky. Pravidelně jsme zjišťovali, jak na tom jsou a jak to u nich doma vypadá. Byli schopni výjimečné sebereflexe a situaci obecně zvládali velmi dobře. Napětí a frustrace se u nich samozřejmě stupňovala, už ale dobře znali taktiky, jak je deeskalovat. „Obvykle už bychom na sebe dávno řvali, ale zatím se nám to daří držet,“ pověděl nám jeden klient.

Ti, kteří se násilí dříve dopouštěli se tak mnohdy dostali do role těch, kteří situaci uklidňovali. Samozřejmě, našly se i výjimky, u kterých se situace naopak zhoršila.

Jak jste se vypořádali s tím, že nebylo možné se potkávat s klienty? Změnili jste nějak svůj způsob práce?

Kdybyste se mě před pandemií zeptala, jestli můžeme tento rozhovor udělat přes Zoom, řekl bych, že nevím. Kdyby se mě zeptal klient, jestli můžeme přes Zoom vést terapii, řekl bych, že se snad zbláznil. O dva roky později říkám, že se všechno změnilo. To, co dříve nešlo, dnes funguje bez problémů. Je samozřejmě skvělé, když můžu klienta vidět celého. Vidím jak dýchá, nebo jak hýbe rukama, ale to jde většinou i na dálku. Hlavně platí – online terapie je rozhodně lepší, než žádná terapie.

V druhé vlně nám klienti volali opravdu zoufalí a my jsme do kanceláří zkrátka nemohli. Museli jsme něco dělat, přizpůsobit se. A tak, jako když mávnete kouzelnou hůlkou, jsme se s onlinem sžili a začalo to fungovat. S odstupem můžu říct, že nám to prospělo. Online terapie totiž nabízíme i nadále a tak nám přibyli klienti, kteří by se k nám do Českých Budějovic jinak nedostali. Vlastně nás ta zkušenost podstatně modernizovala. Díky ní nabízíme pomoc i lidem, kteří ve svém okolí žádnou podobnou pomoc nemají.

Všímáte si nějakých dlouhodobých dopadů, které na společnost pandemie měla?

Pandemie nám možná ukázala záda, ale s jejími následky se budeme potýkat ještě řadu let.

Dám vám příklad: po loňské maturitě se objevila úplně nová skupina klientů. Jde o mladé lidi, kteří v roce 2020 nastoupili na střední školu, a její první dva roky tak strávili z velké části v lockdownu. Po dobu pandemie měli téměř nulové sociální vazby a najednou odmaturovali, aniž by své spolužáky lépe poznali a navázali s nimi nějaký smysluplný vztah. Pokud byli už předtím částečně introvertní, s pandemií se úplně uzavřeli. Dnes mají problémy komunikovat, nevyhledávají žádnou společnost, jsou frustrovaní a nevědí, co se svým životem. Často to řeší alkoholem, který následně podporuje jejich násilné tendence. Představte si to, mladí lidé, kterým je sotva devatenáct let, ale dopouštějí se násilí ve vztazích.

Jestliže měla pandemie takový dopad na středoškoláky, jak musela ovlivnit děti na základkách? Školy, jako instituce, se sice rychle vrátily do svých starých kolejí, ale děti se stále trápí a budou trápit dál. Jsem přesvědčený, že nejhorší důsledky pandemie se v tomto smyslu projeví až za několik pár let, a my na ně musíme být připraveni.