Malý chlapec v pyžamu sedí na posteli. Do pokoje vstoupí muž. Usedá na kraj postele. Kluk se vyděsí a z plna hrdla křičí: „Maminko!“ Muž se marně snaží dítě gesty uklidnit. Pak vytáhne noviny a rozevře je před sebou, takže se za ně schová. V tu ránu se chlapec usměje a úlevně pronese: „Aha, to jsi ty, tati!“ A obejme muže i s novinami kolem krku…

Když jsem tuto francouzskou reklamu na sportovní deník pouštěl českým otcům, zpravidla se hořce zasmáli. Někteří si vzpomněli sami na sebe, ale většina si vzpomněla na své otce. Neboť ti se schovávali, a nejen před svými dětmi.
Je to jeden z rozdílů mezi českými otci 20. a 21. století. Zatímco první se styděli vyjít ven s kočárkem, druzí své potomky na veřejnosti vozí a nosí (nejlépe v šátku) s klidem, ne-li s pýchou. Generační předěl je poznat i na stylu výchovy.
Naši otcové vyžadovali poslušnost, neměli potíž fyzicky trestat a nechávali péči o děti výhradně na matkách. My se s dětmi kamarádíme, spíš jim domlouváme a rádi se o ně postaráme.
Že by dnešní čeští otcové byli ideální? Nejsou. Bezpochyby se často chovají sobecky, nevšímavě a netrpělivě. Ale mají jiné názory než jejich otcovské vzory. Už nejsou pasivní, nýbrž aktivní.
Kdy je otcovská aktivita nejvíc patrná? Když se potomek chystá přijít na svět (skoro každý druhý otec je dnes přítomen u porodu), když má později v adolescenci problémy (a chodí za školu nebo bere drogy) nebo při rozvodu a následných dramatech (z 20 dětí jsou jen dvě svěřeny do péče otců). V podstatě vždy jde o výjimečné situace. Kde zůstala rutina?
Aktivní otcovství zahrnuje i běžné úkony: vstávat v noci k dítěti, chodit s ním k lékaři, vyzvedávat je ze školky, vařitmu, učit se s ním… Ale nejen to, patří k němu i domácí (dříve takzvané ženské) práce: praní prádla, nákupy, ba i ten obávaný úklid… Feministická propaganda? Ne, jen rub rodičovství.
Věřím, že mnozí čeští otcové se chtějí každodenně nebo aspoň pravidelně angažovat. Nevěřím ale, že je motivuje jen blaho matek a dětí. Prostě jim dochází, že něco dostanou, pokud vezmou svou roli vážně.
Ale bere jejich roli vážně i česká společnost? Pravda, v médiích už tolik nedefiluje otec workoholik, neplatič výživného a násilník. Čím dál tím častěji se zde objevuje účastník porodu, který pracuje z domova nebo je na rodičovské.
Přesto se aktivní otec zatím nestal normou. Je to stále exemplář, i když už ne exotický.
Mám jeden tip, jak podpořit, aby byl aktivní otec veřejně či většinově přijímaný. Slavit u nás Den otců.
Tento svátek vznikl před sto lety v USA. Iniciovala jej tam dcera otce, který po smrti své ženy vychoval pět dětí. Slaví se ve více než 60 zemích světa. Datace se liší, ale nejčastějším dnem je třetí neděle v červnu – po americkém vzoru. Letos tedy 20. června.
Strážci tradice namítnou, že naše kultura tento svátek nepotřebuje. Jsem taky Čech a import zvyků odjinud beru kriticky. V únoru mne atakuje reklama, že bych měl popřát své milované, a v listopadu vidím u domů zářit vydlabané dýně. Mnohem více smyslumi dává připomenout si v dobrém svého otce i své vlastní otcovství.
Jiné námitky vznášejí feministky: proč vynášet jen otce, proč je pozitivně diskriminovat, proč je oslavovat? Jako táta vím, zač je toho loket. Jsem živitelem. Musím vydělat. Zároveň se chci věnovat svým dětem. Nepotřebuji dostat kravatu ani slaďoučké přáníčko.
Ale potěší mne, když si mé dobré vůle jednou za rok někdo všimne.
Český koumák a česká koumačka by našli i jiné důvody proti Dnu otců. Například ten, že svátků už máme beztak dost. Jenže všechny ty námitky jsou součástí naší kulturní ignorance otcovství…
Francouzská reklama. Americký svátek. A česká realita? Máte v rukou noviny. Zvažte, pánové, co s nimi… Mužská ruka sahá na kliku. Dveře se otevírají. Na posteli sedí dvě malé děti. Obě naráz otevírají ústa. Dívají se na muže a začínají se smát. Ten muž má totiž na hlavě čepici z papíru. Novinového.

Martin Jára, psychoterapeut, ředitel Ligy otevřených mužů