Chvála severského bláznovství

V časopise Psychologie dnes 1/2009 vyšel fejeton Martina Járy „Chvála severského bláznovství“, který pojednává o svobodě jako mužské ctnosti. Nabízíme k přečtení.

Chvála severského bláznovství

Smál jsem se. Nahlas. A bylo mi úplně fuk, jestli mne někdo slyší. Během jednoho měsíce dvakrát, vždycky nad knížkou autora ze Severu. Rozesmáli mne dva muži, co na tom, že literární postavy. Svoboda, kterou jsem s nimi zažil, byla reálná.

Mlynář Huttunen z Finska a jistý Doppler z Norska, profese je vedlejší. Oba podivíni, co se více méně dobrovolně vyčlenili z majority. Ona by je stejně nechtěla…

Huttunen měl takový podivný zvyk občas znenadání zavýt jako vlk, prostě to na něho přišlo. Doppler zase spadl z kola a zjistil, že se musí odejít z domova. Díky tomu přišli na úžasné věci.

Huttunen zjistil, že ač se snaží, jak chce, opuštěný mlýn kvůli své úchylce do provozu neuvede. Zakusil závist, odsouzení i agresi svých křesťanských bližních. Byl hospitalizován

na psychiatrii. Zde se ocitl v mašinérii, nápadně podobné té, kterou známe z „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ nebo z „Hory hoře“. Ale jeho stvořitel ho v mašinérii nerozdrtil, dopřál mu svobodu vlka, do něhož se Huttunen nakonec převtělil.

Doppler měl civilizaci na dohled, ale přesto se do ní nevrátil. Na kraji lesa rozbil stan i svůj dosavadní život. Na padrť: opustil dobrou práci i rodinu. Zabýval se hlavně vlastní obživou a totemem, jejž stavěl, aby si vyrovnal účet se svým otcem. Pravda, úplně se světa nevzdal – zaskočil si na školní aktiv své dcery i do porodnice, kde mu žena dala dalšího potomka. Ale zase se vrátil na své stanoviště. Odtud pokračoval dál a, považte, i se svým malým synem…

Žádní svatouškové ani neškodní blázni. Kradli, podváděli a vyhýbali se spravedlnosti. Huttunen přepadl záložnu, aby si odtud násilím vzal své úspory. Doppler zabil matku losa, s nímž se pak spřátelil (fuj!). Psychické újmy na lidech v okolí bychom nespočítali.

Tak co, kolegové a kolegyně, jaké jim dáme diagnózy? Chovali se agresivně, asociálně a měli bludy. Ne, počkejte chvilku. Poslechněte si něco.

Huttunenovi řekl při osobní rozmluvě Ježíš Kristus: „Ale pokud ses, Huttunene, skutečně rozhodl zapálit kostel, klidně můžeš. Já tuhle stavbu od začátku neměl rád. Milejší mi je starý kostel na stráni. Tenhle kostel je dílem velikášství místních hospodářů.“

Doppler uvažuje: „Rodíme se a umíráme osamělí. Jen si na to musíme dřív nebo později zvyknout. Osamělost je v celé konstrukci zásadní. Je jaksi nosným trámem. Člověk může žít společně s jinými lidmi, ale společně znamená zpravidla vedle. A to stačí.“

Chorá mysl? Spíš svéhlaví a svobodní muži. Utekli do lesa, prostoru, který, jak dobře víme, je vyhrazen nevědomí. Odtud poslali bizarní, ale smysluplné vzkazy. Sranda i hloubka.

Co mne osobně nejvíc rozesmálo i zamrazilo, byla Dopllerova úvaha o píli. „Udělal jsem toho tolik. Byl jsem tak pilný. By jsem setsakra pilný. Byl jsem pilný ve školce. Byl jsem pilný na prvním stupni základní školy…“ A teď to zkrátím k pointě: „ Uprostřed vší té píle jsem se pohyboval celé roky. Probouzel jsem se s ní, usínal jsem s ní. Dýchal jsem píli a postupně jsem ztrácel život. Tak to je, jak teď to vidím. Bože nedopusť, aby moje děti byly stejně pilné jako já.“

Doppler i Huttonen mne vrátili k českému klasikovi, Vladislavu Vančurovi, jenž kdysi napsal: „Humor není smáti se, ale lépe věděti“. Seveřané nám tedy nejsou až tak vzdálení… Mně tedy rozhodně ne.

Nesmál jsem se dvěma pošukům, ale spolu s nimi. Byla to velká úleva. A navíc i lákavá představa, že odejdu do lesa, kde najdu víc, než mi dává můj bezpečný svět.

Jasně, neodejdu. Jsem srab, co si četl knížky a chechtal se, aniž si zadal. Ale i tak si neodpustím poslat dál poselství ze Severu: svoboda je bláznivá, krutá i osamělá, ale navíc originální, vtipná a mužná.

Martin Jára, psychoterapeut, Liga otevřených mužů

 

P.S. Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře, Erlend Loe: Doppler.

Naše vlajková loď:

Podporujeme mladé muže z dětských domovů, aby se zapojili do běžného života.

Podpořte nás
Podporují nás:

LOM považuji za malý kousek spontánní a aktivní občanské společnosti, kterou u nás v Čechách vidím s úlevou a s radostí.

Jan Trachta

Lékař bez hranic a autor knihy Tichý dech

Jan Trachta ve Dvaceti minutách Radiožurnálu
Proč LOM?

"Nejvíce si cením životních zkušeností a postojů, které jsem mohl s ostatními chlapy sdílet a porovnávat."

"Intenzita a efektivita - za jedno setkání zjistím víc než bych zjistil od různých lidí za půl roku."

"Struktura - získám strukturu v tématu, o kterém nestíhám přemýšlet."

Fotogalerie